netuctový kulturně-společenský magazín budějovické bohémy
Drahé a drazí, na chvíli jsme se odpojili a nečetli jste nás. Víme o tom a mrzí nás to. A co vás? Jaké to pro vás tehdá bylo, když naše pravidelná rubrika v časopise chyběla? Dokážete se do oné situace vrátit a pobýt v ní? Jak vám je nyní? Rezonuje vámi nějaký pocit, emoce? Mohli byste je pojmenovat? Co vaše tělo, reaguje nějak? Moc si vás vážíme, proto nám, prosím, vaše sebereflexe pošlete na adresu press(zavináč)volnyblok.cz. A jak se cítíme nyní […]
Žízeň. Zažili jsme ji všichni, skeptické předpovědi pro příští desetiletí naznačují, že se s ní nerozloučíme, spíše naopak. Proč se o ní tedy nepobavit, byť letmo a za poněkud méně děsivých okolností? V tomto čísle se pokoušíme žízeň představit jako něco, co k životu patří, a to i v souvislosti s pitím alkoholu, nebo dokonce v souvislosti s přehledem znepokojivých zpráv ze starého denního tisku. Právě proto ovšem negativa vyrovnáváme nemalou mírou nadsázky a nadhledu. Zatím to totiž pořád ještě […]
Rozhovor se dvěma muži, kteří si prošli léčbou závislosti Nechtějí na své zkušenosti zbytečně upozorňovat, když to není nutné. Proto souhlasili s rozhovorem pod podmínkou, že nezveřejníme jejich pravá jména. Říkejme jim proto Petr a Pavel. Společné mají jedno, jsou to alkoholici. Nyní úspěšně abstinující alkoholici. Trpí proto žízní? Co obnáší abstinence a léčba alkoholismu? Dá se nad alkoholem vyhrát? Jak dlouho abstinuješ, Petře? Teď asi tři roky. Před recidivami mám rekord šest let a druhý, opačný rekord, ten mám půl […]
Některé věci je dobré zdokumentovat a popsat dřív, než dočista zmizí. Nemusí to být zrovna zástupci fauny a flory, kteří se v době tajících ledovců nejsou schopní adaptovat na lidskou blbost. Vlivem globalizace vymírají i starobylé národy, upadají odvěká řemesla, do zapomnění odcházejí pradávné zvyky, například sbírání céček nebo zakládání vlastních blogísků. A kam se třeba poděla tradice ústního vyprávění, cizelovaná stovkami generací? Bude si ještě někdo pamatovat, jak se povídalo při draní peří? Dnes nahrazují všechno to mezilidské plkání sociální […]
„Tak si ještě napište dvě esemesky a pak vás odpojíme,“ řekl suchým tónem ošetřující lékař. Ležel jsem na jednotce intenzivní péče; hadičky zabodaný do žil. S pocitem vzdoru, že se takhle přece nemůžu nechat zabít, jsem se již téměř v polovědomí probudil. Cítil jsem se jako neviňátko, co se zrovna narodilo. Neuvěřitelný pocit pozitivního prázdna. Nepopsanosti. Bylo mi skvěle! Začali jsme asi už ve dvě. Šli jsme s Przemkem dobrým směrem, do centra. Dostal jsem zas to neodbytné nutkání ukázat cizinci pamětihodnosti. Naštěstí […]
Ten, kdo mě trochu zná, ví, že mým věrným přítelem je má žena Ania a pak ještě fenka Łatka. Je sice Jihočeška z útulku z Tábora, ale žena jí vybrala polské jméno. Jednak zřejmě proto, aby jí připomínala její domovinu, a jednak proto, že čeština pro fenky s flekem na hlavě pojmenování zatím nevymyslela. Čeština je zde prostě v pasti. Ať už Flíček, nebo Puňťa, jsou to prostě jména klučičí. Nezbylo než nakoupit od Poláků a neustále vysvětlovat a učit Čechy polské obouretné ł […]
Tentokrát se mi do rukou (a mozku) dostaly tři prozaické knihy. Všechny prostupuje potěšení z vyprávění, přestože jsou navzájem dost odlišné. Prozaik Jan Balabán byl považován za jeden z největších talentů své generace (narozen 1961). Když v roce 2010 ostravský spisovatel nečekaně zemřel, způsobilo to na literární scéně nemalý rozruch. Téměř okamžitě začaly vycházet Balabánovy sebrané spisy rozvržené do tří (respektive čtyř) svazků. Ten první tvoří autorovy povídkové soubory, jež bývají obvykle považovány za jeho nejsilnější díla. V druhém vyšly […]