Prolog
Sedím v jedné kavárně kdesi v České Lípě a přemýšlím nad tím, že je má mysl neustále zaměstnávána podobnými jevy a znaky. Často se mi stává, že když se nacházím na novém místě, tak zpozoruji něco, co můj mozek vyhodnotí jako „už někdy viděné“. Pokud přijmu fakt, že každá věc je svým způsobem obrazem, dostávám se do dilematu, jak si toto opětovné setkání interpretovat.
Znovu a důkladněji se rozhlédnu kolem sebe. Tapety imitují zdivo, interiér je mírně potemnělý, ze stropu visí industriální lampy, nápojový lístek je ilustrován fotografiemi z kávových plantáží a na černých tabulích je křídou napsána doplňující nabídka toho nejzajímavějšího v nejrůznějších fontech. Každý musel být v podobně vypadající kavárně.
Poznamenávám si: „Můj terén estetického zážitku se zredukoval na bizarně se opakující symboly.“ Zavírám notebook a nejraději bych zavřel i oči, aby se můj zájem trochu oprostil od mých každodenních společníků. Jakmile se tak stane, mou pozornost hned zaměstná komerční rádio, ze kterého posléze křičí reklama „Playboy, udělá ze všedního dne svátek“.
Teze k estetice každodennosti
Svátek byl něco jako vytržení z běžného života. Píšu „byl“, protože mám pocit, že každodenní dění se zredukovalo na neustálé vyhledávání nějaké formy zábavy. Se svátky mám spjaté prožívání, které je výjimečné a se kterým se mi vybaví pocit extatické jedinečnosti, ve smyslu něčeho transcendentního. S každou takovou situací se pojí určitá vizualita. Jinými slovy jde o estetickou funkci, která nás oslovuje. Při oslavách se užívalo slavnostního nádobí, během různých tradic se nosily masky a dodržovaly se nejrůznější zvyklosti. Dokonce samotná návštěva galerie vytvářela mimořádný pocit vzrušení.
Dnešní doba se rozchází s klasickými hodnotami a naopak se nechává unášet technologickou vznešeností. „Disponujeme mnoha druhy médii, která jsou svými formami předurčena k fragmentární komunikaci,“ říká Neil Postman. Tato transformace má na svědomí tříštění naší pozornosti, která si nutně vyžaduje nutné zjednodušení obsahu. Samotná forma vytváří nový kánon, který se podřizuje masové kultuře. Ta pomalu přijala tuto novou estetiku, která se ustálila díky průběžné obrazové ikonisaci a nastávajícím trendům.
Sociologicky bych to pojmenoval jako fluidní činnost kolektivního nevědomí. Tato problematika se projektuje do vnímání zmíněné každodennosti, ve které dochází k patologické kumulaci opakujících se metafor, které ze sdělení vytvářejí vyprázdněný obsah. Vychází tedy najevo, že se stále, a více než kdy jindy, nacházíme v zajetí estetické reprodukovatelnosti.
Pt. 1
Probouzím se do dalšího dne. Ze zvyku projíždím Facebook, mail, instagram v domnění, že objevím něco obohacujícího. A zároveň přeci musím vědět, co je nového. Odstraním spamy, odkřížkuji reklamy a v instastories si prohlédnu fotografie slunečných dnů, portrétů před zrcadlem, snídaně z celého světa nebo vtipy, které už jsem zaregistroval předchozího dne. Život je tak zábavný, když mohu sledovat lidskou zkušenost tvořící tuto materiální realitu. Ocitám se v jakési magické simulaci globálního folklóru.
Z tohoto myšlenkového veletoče mě vyruší zpráva od kamaráda, jestli se nesejdeme na oběd. Když vynechám snídani, tak se mi jeho návrh zdá jako docela vhodný. Dlouho jsme se neviděli, tak si určitě budeme mít co říct. Přicházím s menším zpožděním, jak je mou zvyklostí. Po pár zdvořilých otázkách sklouzáváme k tématu fotografie, již jsme oba studovali. Za zmínku stojí naše debatování o kauze s Martinem Strankou, která svým způsobem reaguje na mou problematiku v tomto textu. Tento nadaný fotograf se proslavil tím, že vystavoval fotografie, u kterých se v poslední době zjistilo, že jsou pouhými kopiemi jiných světových fotografů. Usoudili jsme, že řešit etickou stránku je nemožné, protože princip reprodukce je v této době lidmi běžně používán.
Říkám po chvíli kamarádovi: „Poslyš, a nejsou to jen ustálené vzorce chování, které si kultura osvojila? Že jako tím opakováním se udržuje latentní tradice.“
„No jo,“ podotkne kámoš, „ale jestli je tohle vkus společnosti, tak jak se tomu dá čelit?“
„Nijak, je to zábava. Pokud ti to tak napřipadá, tak si běž koupit časopis Playboy,“ odpovím. Pak už pomalu diskuse směřuje do běžných kolejí o životě, k takovému tomu běžnému tlachání.
Úryvek z jednoho večera
„Ale právě tak je pravda,“ píše Italo Calvino, „že každá vlna je s jinou vlnou totožná, a to i když není bezprostředně soumezná či následná; zkrátka jsou tu tvary a sekvence, jež se opakují, byť jsou nepravidelně rozloženy v prostoru a čase. Poněvadž Palomar v této chvíli hodlá prostě vidět vlnu, to jest postihnout všechny její simultánní složky a žádnou nevynechat, jeho pohled bude utkvívat na pohybu vody dorážející na břeh až do okamžiku, kdy zaznamená aspekty, jež předtím nepostřehl; a jakmile zjistí, že obrazy se opakují, bude vědět, že viděl vše, co chtěl vidět, a bude moci přestat.“
Teze k reprodukovatelnosti
Samotná reprodukovatelnost je výrazem masové kultury, která svojí devastující expanzí otupuje naši percepci. Mohl bych podotknout, že tím částečně lidoví náš vkus. Naše pozornost se permanentně ztrácí v záplavě podnětů, čímž následně postrádáme jednotu v koncentraci. Každou následující reprodukcí se vytrácí část z původního, a to i přestože by měla mít konzervující charakter. Populární umění přišlo s principem variace stejného motivu a do teď je stále aktuální a vyhledávané. A to je poplatné v poznámce, že dnešním tvůrcem může být kdokoliv.
Člověk chce zkrátka uchovat vlastní identitu, což mě vede k úsudku, že bych mohl reprodukovatelnost interpretovat i jako fenomén pojednávající o společenských statusech. Podobně o tom hovoří Miroslav Paulíček, který primárně mluví o umění, nicméně jeho myšlenku mohu aplikovat na všechny estetické složky: „Podle teorie informační kapacity se věnujeme takovému umění, kterému rozumíme a z něhož máme požitek (…), podle teorie usilování o status zase primárně vyhledáváme takové kulturní akce, jaké odpovídají našemu sociálnímu postavení, což může být dříve či později doprovázeno estetickým prožitkem.“ Čili reprodukce je specifický druh sdělení, ve kterém se mimo jiné vyjevuje samoúčelná funkce a vkus jedince.
Kdybychom v záplavě informací typologicky zkoumali jednotlivé atributy společenského konání, přišli bychom na to, že existují nepsané normy, které nás svým způsobem ubezpečují. Proto i plagiát se může stát uměleckým dílem, které si zasluhuje uznání a možnost býti prožito.
Pt. 2
O pár dní později se z nějakého důvodu procházím městem a krátím si chvíli představou, že všechno kolem mě je svým způsobem objektem rozkoše s možností nekončícího znovu-prožitku. Některým objektům rozumím více, jiným méně. Pár z nich mě skutečně přitahuje a najdou se i takové, které můj zájem nezískají. Jde o jednoduchou selekci, která je podřízena subjektivnímu prožitku. A vnímám, že si začínám osvojovat slova filosofa Viléma Flussera, kdy se věci stávají modelem pro chování adresáta, který se samotným sdělením ocitá v osobním rituálu, aby uchlácholil stanovená poselství oscilující na jejich povrchu.
Pokud vezmu v potaz biologickou stránku slova reprodukce, tak jde o zajištění potomstva. Rozmnožit se do mrtě. Najednou ve všem spatřím metaforu, že jde o zajištění ekonomického zisku. Ty věci, které se kolem mě kumulují, jsou propracovaným plánem cílícím na mou osobnost. Nutí mě to se bavit myšlenkou, kolik lidí na této planetě nosí stejné oblečení, kolik interiérů zdobí stejné obrazy, kolik totožných fotografií vznikne za jeden den, případně kolikrát se dostáváme do obdobných debat. Nehledě na to, že touto myšlenkovou nesvobodou dále produkujeme tyto naučené modely k realizaci vlastního projevu.
Epilog
Déjà vu a jeho transcendentní patos.
Ilustrace: Petra Herotová
