Drahé a drazí, na chvíli jsme se odpojili a nečetli jste nás. Víme o tom a mrzí nás to. A co vás? Jaké to pro vás tehdá bylo, když naše pravidelná rubrika v časopise chyběla? Dokážete se do oné situace vrátit a pobýt v ní? Jak vám je nyní? Rezonuje vámi nějaký pocit, emoce? Mohli byste je pojmenovat? Co vaše tělo, reaguje nějak? Moc si vás vážíme, proto nám, prosím, vaše sebereflexe pošlete na adresu press(zavináč)volnyblok.cz.
A jak se cítíme nyní my? Přeci hrozně, poněvadž máme kocába jak Brychta! No a tipli byste si, jak že jsme k němu přišli? Za a) separátně jsme se sundali ve svých příbytcích při sledování Výměny manželek a toho nejlepšího z Rande nebo za b) přestali jsme hrát Zagorky a po čtvrt roce vyrazili na pivo. Modří už vědí, bé je správně!
Tentokrát jsme s notýskem zavítali na místo, kde naše idea pisálkovství o budějckých knajpách začínala nabývat konkrétních obrysů, totiž do restaurace U Švejka. Venku je po volbách, tudíž večerní procházky na lehko už možné skoro nejsou. Proto také na rohu ulic Matice školské a Komenského neváháme a po několika schodoch svižně stoupáme do zvýšeného přízemí. Ocitáme se ve velkém prostoru, v jehož středu je bar, jenž má v péči pan vrchní s namalovanou kravatou na triku. Takže dobrý večer!
Bereme hnedle druhý stůl vyrobený z masivního dřeva, přičemž na levoboku nám dělají společnost tři bardi s jorkšírkem a na levoboku spokojený pár s klučinou ve spidermanovským outfitu, který střídá debužírung s roznášením nápojů místním borcům. Uvelebujeme se jako vlastníci hemoroidů, nasloucháme, okouníme – ale jo, je nám tu dobře. Prim v týhle hospodě hraje dřevo a šipky (fanouškům živého či plastového břečťanu se tímto omlouváme). V interiéru nejvíce zatne do oka dřevěný dekor, který budí dojem obytného spaní pod stropem pro nejednoho Krytináře.
Povedená jsou i stínidla v oknech – vrchní část je vlajka Tibetu, spodní je zas penzoš v Bibione. Nejen zrak, ale i sluch zaměstnávají tři šipkařské bedny, u kterých se hemží páni a dáma v červeném. Tu je k zaslechnutí líbezný zvuk trefeného středu, tuhle nazlobené zasyčení, jindy zas pak radostné: „Ty píčo, já tě miluju!“ Jo jo, zde se očividně hází šipky závodně. Důkazem toho je polička plná blyštivých pohárů, které obestupují devadesátkovou hi-fi věž s karuselem na tři cédéčka (správně, toto nás vzrušuje).
Neuběhlo mnoho času a usměvavý pan vrchní je u našeho stolu. Jsme konzervativci, k pití si dáme pivo. V nabídce je Gambáč desina, Kozel jedenáctka a dvanáctka od Radegastu. Jednotně jsme za dvanáctku z kraje, kde všichni jezdí Dacii Duster 4×4 a nosí flanelky. Sotva máme probráno, jaké druhy chipsů jsme za poslední kvartál požrali, a pivo je na stole. Dobře načepované, živé a chutně hořké. Beskyde, Beskyde, dneska to bude hutné, ty kurvo!
„Beskyde, Beskyde, pojď do mě, pojď do mě. Jestli do mě nepůjdeš, kamarád můj nebudeš.“ Opakujeme si dětskou mantru a znovu pozvedáme číši k lačným rtům. Tady má prostě Pepíček Melen smůlu, páč pivo známkujeme za 1. Chození za pivní kulturou v šest večer má tu výhodu, že v sedum si objednáváte třetí pivo a v osum můžete jít s klidným svědomím domů, abyste byli ráno čilí na mazání šroubů v kolbence. Po tak dlouhé odmlce našeho společného setkání s kvasem však nechceme přepálit start a vydržet aspoň do 20:15 s nadějí, že uvidíme zlaté prasátko nebo prostě jenom prasátko.
Natahujeme objednání dalšího piva hovorem o elektronice a nutriční výživě. Přesně tak, o tomhle se totiž baví dospělí lidé, dacani! Podruhé však dobrosrdečného pana vrchního odmítnout nemůžeme, pač nechceme dostat šipkou nebo zdejší dřevěnou instalací mezi oči. Ptáme se i po nějakém tom občerstvení, spíš ze zvědavosti než z hladu. Přijít o čtyři hodiny dřív, mohli jsme si smlsnout na stálé obědové nabídce. Ano, ve Švejkovi si totiž k polednímu rumu můžete dát třeba svíci. Večer máte ale smůlu, a tak se můžete zaplácnout buď dalším rumem, čipsama, nebo pikantníma havlíkovkama, za což dáváme extra líbíka. Tady se prostě od odpoledne jenom chlastá, nažrat jsi se měl doma. Kvitujeme jako Petra.
Chystáme se na zdravotní nikotinovou trubičku před podnik, když v tom nás zarazí pan vrchní, že nepůjdeme přeci ven jak nějaká lůza a ukazuje nám cestu na dvorek ve vnitrobloku. Toto privilegium řadíme naroveň svatého práva chodit doma ve spoďárech. Dvorek ukrývá jeden pivní set se slunečníkem a výhled na okolní zástavbu. Víc vidět nepotřebujeme, být o dvacet stupňů víc, žejdlík bysme tu polkli bez problémů. Tak se aspoň s místními relikviáři bavíme o klasických tancích a o tom, že tancovat rekonrol v 60. letech v ČSR byl celkem disent.
Byť kalendář ukazuje teprve začátek listopadu i Raška by dneska možná narazil kulicha. My s sebou nemáme ani Rašku ani kulicha, a proto kráčíme vstříc dobrodružství tam uvnitř. Hodiny ukazují něco kolem 20:37 a my ještě nejsme na odchodu. Zasloužíme si pivo a havlíkovky a ty se nejlíp konzumují na baru. Přesouváme se tedy k srdci podniku, kde hned zapředeme hovor o historii hospody s těmi nejpovolanějšími – štamgasty.
Dozvídáme se tak, že kdysi se tu vázaly věnce, pak zde vznikla restaurace, kterou roku 1994 střídá hospoda U Švejka fungující do dnešních dnů. Jeden z milých pánů je dokonce autorem místního dekoru, zároveň hráčem v bluegrassovém uskupení, budoucí správce sportovního areálu U Špačků a krajinný ekolog. Z tohoto poznání a seznámení nadšením objednáváme malé medové panáky čehosi. Moudře hovoříme o zbytečnosti elektromobilů a papírových brček, když jsme schopni do plastů házet skleničky od kremžský.
Pomalu cítíme, že se blíží chvíle našeho odchodu, tak děláme posledních pár momentek z mobilu. A tady dochází k menšímu nedorozumění se šipkařskou sektou v čele s dámou v červeném a jejím přítelem/ctitelem. Byť se na našich zařízeních nenachází žádné kompro v podobě držení penisu někoho jiného než své polovičky, kopulace s ovcí, případně hajlování nad vodňanským kuřetem, dotyční mají strach, že se nekvalitní fotografie objeví v bulváru. Chápeme, že potupné čtvrté místo v šipkařském klání čítajícím pět členů a fakt, že si dneska nezapícháte, dělá své. Zároveň tušíme, že vysvětlování skutečnosti, že bulvár nezajímají zbyteční a cizí lidé, ale spíše prsa Petry Buzkový a konfekční velikosti mladýho Štaidla, nepadne na úrodnou půdu. S podporou v zádech od ostatních však fotografie raději mažeme, dnešek není večerem létajících židlí. Dvě vteřiny poté zase všude zavládne klid a mír.
Před odchodem ještě absolvujeme jeden názorový battle s mladým mužem o očkování. Na naše konstatování, že lidi se mají v hospodě hádat o tom, zda byli lepší Stouni nebo Beatles, už nemá sílu tuto smeč odvrátit a odchází. Jeho kroky šouravě následujeme a těšíme se, až se sem vrátíme s novým číslem Mlíka. Schválně, jestli se v tomto článku někdo najde – třeba pak bude onen večer večerem, kdy létaly židle.