Představte si, že jste pavouk. Tělo máte pokryté drobnými chloupky, jimiž jste schopni vnímat ty nejjemnější vibrace na své síti (která je zároveň extenzí vaší mysli, její hmotnou manifestací) a podle intenzity vibrací odlišit, zda se vám po pavučině prochází pavoučí soused nebo se do ní – a na to čekáte! – zapletla kořist. Anebo si představte, že jste hlavonožec (dejme tomu chobotnice pobřežní) a dokážete skrze kůži vnímat chuť i světlo a současně jejím prostřednictvím vyjadřovat své záměry a nálady – jako když se střídají barvy na dopravním semaforu. A aby toho nebylo málo, neurony máte soustředěné nejen v mozku, jak je tomu u většiny tvorů, ale rozprostřené v celém těle, především pak v autonomně jednajících chapadlech. Je tedy dost dobře možné, že vaše tělo neobývá pouze jedna mysl, jedno vědomí, ale celé společenství myslí; kdo ví. Anebo si představte, že jste libovolný druh sovy a disponujete natolik vytříbeným prostorovým sluchem, že s naprostou přesností svedete lokalizovat vzdálený šramot hlodavců pod sněhem – a následně je také s naprostou přesností ulovit.
Víme, že každý živý tvor prožívá svět jiným způsobem: jeho smysly mu poskytují odlišný obraz světa. V některých případech založený převážně na chemických a olfaktorických signálech (rostliny, motýli, váš pes), u jiných na detailní vizualizaci signálů akustických (netopýři, delfíni) nebo dokonce na rozlišování jemných fluktuací v elektrickém poli, respektive elektrických impulsů, které živé bytosti nevědomky produkují (žraloci). A dokonce ani zrak neposkytuje vždy totožný obraz světa. Většina ptáků a obojživelníků registruje ultrafialové záření, korýši strašci paví, majitelé zřejmě nejroztodivnějšího zraku v celé živočišné říši, vnímají polarizované světlo, ne každý má trojrozměrné vidění, ne každý vidí v barvách nebo ostře, divoce proměnlivé je množství světločivných buněk na sítnici, stavba oka a dokonce i množství očí. Každý živý tvor – což je dáno způsobem života i specifickou kulturou: tím, co je předáváno mezigeneračním učením – navíc klade na okolní svět odlišné akcenty; něco jiného považuje za důležité krvesajná galapážská pěnkavka, něco jiného nezmar v zahradním jezírku, něco jiného dlouhososka pátrající po nektaru na snědku chocholičnatém.
Představa, že bychom někdy dokázali proniknout do vnitřního světa mimolidských bytostí a podívat se na svět jejich očima/ušima/tykadly/hmatovými vousky se tudíž na první dobrou jeví jako předem odsouzená k nezdaru. Činí nám ostatně potíž i představa toho, že se díváme na svět očima druhého člověka: příslušníka jiného etnika, blízkého příbuzného. Znamená to ovšem, že nemůžeme vědět, co jiné bytosti cítí a prožívají, po čem a jak touží? Nebo – když jsme u toho – že vůbec cítí? Věřím, že tady už odpověď tak beznadějná není. Je ovšem třeba začít na věci nazírat způsobem, který jde v jistém smyslu proti zaběhlému pohledu na svět a snaze pochopit jej, interpretovat.
Pro západní myšlenkový okruh je typické hledat smysl a esenci věcí v jejich nitru. Když chceme něčemu porozumět, noříme se do hloubky daného problému. Pravda je v naší kultuře skrytá a je třeba ji odkrývat, vynášet na světlo. Povrch je lživý, klamavý a není radno na něm příliš dlouho ulpívat. Odtud máme různé formy rozboru: od pitvání po forenzní analýzu. Také však genový výzkum nebo subatomární fyziku. Nese to s sebou ale jisté a málo připomínané úskalí. Snaha hledat pravdu za vnější tvářností jevů, za jejich fasádou nás nejednou činí slepými k nahé pravdě, kterou máme doslova před očima. Například pravdě o tom, co nás se všemi živými tvory spojuje – co je na té nejzákladnější existenciální úrovni všemu živému vlastní. Protože pokud jde o život, opravdu nemusíme chodit daleko, abychom mu dokázali porozumět – alespoň tedy natolik, abychom jej navnímali jako nedělitelný, horlivý, roztoužený celek.
První krok je snadný: začít více důvěřovat vlastním smyslům. Stačí se pořádně dívat a pořádně poslouchat a dozvíte se všechno, co potřebujete. Všechny prožitky a touhy se zrcadlí ve vnějším chování, vnějších projevech života: v jeho rituálech, tancích, písních, vzorech. Někdy je, pravda, těžké tyto projevy číst: třeba u pomalé suchozemské želvy. Jindy naopak snadné: třeba u vlků nebo slonů. V každém případě je nebezpečnou iluzí domnívat se, že nemůžeme poznat, co jiní tvorové cítí. Tím si k nim – i k jejich porozumění – předem uzavíráme cestu. Ano, možná nemůžeme zakoušet svět očima a ušima psounů, v psouních barvách a vůních a intenzitě, ale můžeme být svědky psouního cítění, psouních tužeb, psouního rozhodování a psouních osobností-inteligencí. To je nám dáno bez omezení. V jejich chování – ve způsobu, jakým interagují mezi sebou a se svým bezprostředním osvětím, jakým reagují na různé životní situace a překážky, jak prožívají zranění nebo smrt někoho blízkého, ba dokonce i blízkost vlastní smrti – leží klíč k jejich prožitkům a tužbám. Jejich vnitřní vyladění je v každém okamžiku jejich životaběhů takříkajíc nabíledni, bije do očí. A my intuitivně, bez námahy rozumíme, protože naše prožitky se od prožitků a potřeb mimolidských tvorů v základu tolik neliší.
Každý živý tvor (od klošů po kasuáry) touží na té nejobecnější rovině po jediném: žít a vyhýbat se strastem, nerušeně pokračovat v tom, co jej činí zrovna touto konkrétní bytostí, tímto konkrétním životem; držet se bytí. Pokud si jako lidé myslíme, že jsme v tomto směru jakkoliv odlišní od zbytku biosféry, šeredně se mýlíme. Odkud se domníváte, že pocházejí všechny naše emoce? Vstoupila snad radost nebo smutek do světa až s námi? Tuhle stezku už před námi prošlapali jiní, miliardy a nesčetné zástupy pomíjivých a toužících mimolidských tvorů. Tvorů nám tolik nepodobných a podobných současně. Jedinečná je v tomto příběhu pouze forma lidského prožívání, každá její individuální lidská realizace. Ba v touze žít – a života si vážit – nás většina pozemských obyvatel dokonce hravě předčí.
S trochou smělosti můžeme říct, že touha je to, co dělá život v samsáře – ve světě cyklického žití a umírání, cyklického převlékání – tím, čím je. Toužíme po tom, co není. A to nás uvádí do pohybu. Bez touhy není žádný pohyb; absence touhy znamená ustrnutí. Toužím, tedy jsem. Tedy se rodím, tedy umírám, tedy usiluji, tedy se měním. A nejinak je tomu i u mimolidských živáčků. Touha má tolik podob, kolik je na světě živých tvorů. Teď jsem touha-pohyb v podobě jespáků bojovných. Teď zas touha-pohyb v podobě vřešťanů, gibonů, kočkodanů, gueréz. A teď touha-pohyb v podobě syslů, sivenů, po pomstě lačnících sibiřských tygrů. Když kráčím lesem nebo loukou, jdu dlouhým domem touhy, cítění, očekávání, vření. Kam se podívám, tam to plane a září, žhavě žhne. Pohár až po okraj naplněný touhou, to je náš svět.
Taková je lekce ryzího, neposkvrněného vnímání.
