Text: Klára Brůhová – Marek Janoušek – Petra Paludová – Leontina Pasková – Barbara Rakovská – Leila Tolarová – Konstantin Vanějev
Dětská hřiště druhé poloviny 20. století charakterizují především typizované houpačky, kolotoče a prolézačky ze svařovaných ocelových trubek, z nichž má každý jistě v paměti především všudypřítomnou více či méně oprýskanou „zeměkouli“. Přestože existovalo několik katalogů nabízejících úctyhodnou šíři nabídky tohoto prefabrikovaného „nářadí“, realita dětských hřišť byla většinou poměrně fádní. Typické hřiště, především na nově vznikajících sídlištích, představovala vyhrazená obdélná plocha s pískovištěm a dvěma či třemi nepříliš udržovanými trubkovými konstrukcemi. Za nevelkou nápaditostí stál většinou fakt, že na vybavení veřejného prostoru v rámci sídlištní výstavby nezbývalo příliš času ani dost financí. Někdy se hřiště realizace dočkalo až dlouho po dokončení obytných domů, přičemž v mezidobí si děti musely vystačit s tím, co jim poskytlo staveniště – místem pro hru se stávaly skládky dovezeného i nepotřebného stavebního materiálu, panelů, kabelových cívek, rour a lešení. Takové hřiště zřejmě nebylo nejbezpečnější, nutno ale dodat, že oproti fádním trubkovým prolézačkám skýtalo jistou dávku poetiky: „Nejrůznější prkna, větve, kamení a bláto přímo vybízejí ke stavbě přístřešků, bunkrů, úkrytů a hradů. Na voru stlučeném z několika prken je možno plavit se přes louži, jezero, moře za dobrodružstvím. Dětská fantazie je bez hranic a dokáže toto chaotické prostředí ovládnout a přizpůsobit si ho pro sebe.“ Neodvratným odvezením suti, zarovnáním terénu a osazením dvou prolézaček děti nicméně vždy o svou fantaskní robinsoniádní krajinu nakonec přišly.
Z nastíněné situace ovšem vyčnívá několik výjimečných realizací, kterým se podařilo vytvořit nestandardní herní prvky nebo dokonce celá koncepčně a výtvarně promyšlená hřiště, jež nezapomínala na nutnost nabídnout dětem k objevování něco nového a neobvyklého, otevřeného dětské představivosti a interpretaci. Jednou z možností, jak tyto realizace vznikaly, bylo posunutí herního prvku z kategorie funkčního objektu do pozice výtvarného díla. Pak bylo možné na objekt aplikovat principy pro umění ve veřejném prostoru, které dovolovaly na projekt získat nějaké finance a zároveň dávaly tvůrcům o něco volnější ruce. I přesto ale nebyla cesta k realizaci takovýchto „uměleckých hřišť“ nebo tzv. „funkčních plastik“ vždy jednoduchá – a velmi často vyžadovala velké nadšení a nasazení iniciátorů a autorů, nezřídka i vlastnoruční realizaci v rámci tzv. akcí Z.
Právě mapování hřišť na pomezí uměleckých děl a funkčních součástí veřejného prostoru se pod vedením Klára Brůhové a Pavla Smětáka věnovali studenti průmyslového designu FA ČVUT v Praze.
Slovanský ostrov
Jedním z nejpozoruhodnějších autorských dětských hřišť bylo hřiště na Slovanském ostrově v Praze, za jehož koncepcí stál Tomáš Ruller. Výtvarník navrhl sérii betonových útvarů, které rozmístil po obvodu kruhu, čímž vytvořil jakýsi herní amfiteátr skýtající jak herní prvky, tak i dostatek skrýší a únikových cest. Součástí půlkruhu byl i val s posezením pro rodiče. Záměrem bylo vytvořit něco mezi divadelními kulisami a hřištěm. Amfiteátr, kde rodiče koukají na hemžení dětí jako na představení. Realizaci hřiště prováděl do velké míry sám jeho autor, dle vzpomínek prý ve spolupráci s kolegy a přáteli, mezi nimiž nechyběli Jasan Zoubek, Michal Gabriel, Vladimír Merta nebo Jáchym Topol. Hřiště z roku 1983 bohužel zaniklo na začátku 90. let.
Fifejdy
Minikrajina v Ostravě – Fifejdách se dochovala dodnes. Vzešla ze soutěže na „dětskou atrakci“ z roku 1976, kterou vyhrál Kurt Gebauer. Do městského sídlištního prostoru navrhl zvlněnou krajinu s kopci, proláklinami a zákoutími, jíž chtěl dětem zprostředkovat dobrodružství a vrátit trochu venkovského prostředí, kde se staví bunkry a leze po plotech. Gebauer se na stavbě sám podílel a vzpomíná, že realizace probíhala za přispění přátel a místních obyvatel – včetně dětí, které si samy pomohly své hřiště vystavět. Vzhledem k tomu, že projekt provázelo množství nejistot, je finální podoba výsledkem určité míry improvizace.
Obludy
Podobná krajina vznikla pod taktovkou Kurta Gebauera rovněž v Praze – v roce 1989 bylo v Ruzyni dokončeno hřiště přezdívané Obludy. I to pracuje se zvlněným terénem. Obludy mezi sebou ukrývají intimní závětří pro dětské hry, zároveň jsou ale také součástí kopečku sloužícího v zimních měsících jako sáňkovací dráha. Ruzyňské obludky nicméně dle slov svého autora promlouvaly i symbolicky – měly totiž představovat funkcionáře, kteří hledí na svůj socialistický sen, panelové sídliště. Součástí sousoší prý měla být ještě korouhvička, která by se s větrem příslovečně otáčela – nakonec nerealizovaná.
Vršovice
Autory pozoruhodného hřiště v pražských Vršovicích jsou architekt Jaroslav Mach a sochař Josef Fořtl. Hřiště vzniklo jako součást projektu bytových domů za Kubánským náměstím a realizace proběhla od února do května 1983. Půdorysně mělo hřiště tvar čtyřlístku – a každý lístek byl určen pro jiný typ hry a jinou věkovou skupinu. Nejmenším bylo věnováno pískoviště, starším houpačky a autorská prolézačka „housenka“ ze svařovaných trubek, školáci si vyhráli na průlezkách ve tvaru pyramid. Nejstarší a nejodvážnější mohli svou zdatnost trénovat na šplhacích lanech. I zde hrály úlohu terénní nerovnosti. Tvůrci vzpomínají, že při realizaci zužitkovali „vše, co bylo – například materiál ze stavby nebo péra od automobilů na hopsadla.“ „Prostředí hřiště na sídlišti nám připadalo ponuré, chtěli jsme na místo přinést emoce. Celé hřiště jsme tedy natřeli načerveno. Byl to jediný barevný prvek na tomto místě.“ Také hřiště ve Vršovicích postavili autoři víceméně vlastníma rukama a z vlastní iniciativy a nadšení – chtěli vytvořit krajinu i pro své děti, s nimiž v sousedství žili. Dnes již hřiště neexistuje.
Na Groši
Za někdejším úspěchem hřiště Na Groši v Hostivaři stála jak odhodlanost tvůrců, tak tehdy poměrně ojedinělá spolupráce architektů se sociology. Na jejím základě se roku 1986 podařilo vystavět nápadité prostředí jednoho z mála robinsoniádních hřišť u nás. Součást hřiště tvořily kromě standardních pískovišť a laviček také betonové „kreslicí“ válce inspirované průmyslovou krajinou Hostivaře přístupné v několika výškových úrovních po visutých schodištích. Dále byly instalovány zavěšené dřevěné žebříky, visuté chodníky, mostky a různé palisády. Dnes je hřiště autorů Jana Vaňka, Milana Košaře, Květoslava Vaňka a Markéty Todlové bohužel už jen v torzálním stavu, dochovaly se pouze betonové elementy, které pozbyly svého původního účelu.
Kaštánek
Příkladem dochovaného a citlivě zrestaurovaného hřiště je Kaštánek na pražské Letné. Koncept i jednotlivé herní prvky vytvořili Eva Kmentová a Olbram Zoubek. Celou sérii herních plastik osazenou roku 1961 tvoří věž, tyče na lezení a několik organicky tvarovaných betonových prolézaček. Důmyslná skladba tvarů měla opět dětem poskytnout prostor pro hru dle vlastní fantazie. Po rekonstrukci, která proběhla před několika lety, dostalo hřiště svou původní podobu i barevnost. Nese nicméně podtitul „nehřiště“, jelikož již nesplňuje bezpečnostní podmínky a je přístupné jen „na vlastní nebezpečí“ – což je ostatně poměrně častý výsledek rekonstrukcí herních prvků minulosti.
