Mateřství mě posílilo v laskavosti i ve schopnosti postavit se za to, čemu věřím

S malířkou Eliškou Fialovou o nástěnných malbách, ponoru do malby i životě umělkyně s malou dcerou.

V uplynulých letech jste se spolu s Kateřinou Burgertovou zaměřily na umění v exteriéru. Co vás k tomu vedlo? Bezprahovost veřejného prostoru? 

Myslím, že pro obě bylo palčivou otázkou, co vlastně s malbou a obrazy. Kde je vystavovat, proč je tvořit a prodávat. Malba má úžasnou moc komunikovat, a používat ji ve veřejném prostoru, to nám připadalo jako skvělá cesta. Pamatuji si, jak jsme se s Katkou během instalace společné výstavy dlouze bavily o tom, zda malovat v galerii na zeď. Mně to v daném případě připadalo samoúčelné a Katce přirozené. Venku na zdi mi to většinou samoúčelné nepřipadá. Je na co reagovat, protože specifické prostředí dává mnoho podnětů. Také je skvělé, jak se o to lidé zajímají a jak s námi mluví, když malbu děláme… Ta se potom může stát součástí jejich prostředí a může oslovit i někoho, kdo by do galerie nikdy nešel.

U výstavy Legenda o sv. Lídě v pouliční jihlavské galerii Nonstrop a u murálu Stojí s pěstí v Ostravě jste učinili ústřední postavou ženu. Mohla bys mi říct, co vás k tomu vedlo a jak jste se téma rozhodly uchopit?

To asi proto, že jsme ženy a naše věci jsou o nás. Ale tohle vnímám hodně jako Katčin vliv. Já víc zobecňuji, takže bych asi neměla jen jednu ústřední postavu – ženu. Ona je ve volbě témat přímější než já, jakoby víc polopatická a literární. To spolupráci dávalo určitou přehlednost a čitelnost. Byla to pevná osa, možnost si na ní uspořádat naše často odlišné představy a hledat jejich průsečíky. Společně prožívané mateřství mě také asi víc navedlo k feministickým tématům a přemýšlení o nich.

Kdo byl autorem nebo autorkou veršů, která patřily k obrazům Legendy o sv. Lídě? Co vás vedlo k tak výraznému uplatnění textů? 

Autorem veršů byla pouze Katka. Já jsem kromě několika jejích vstupů malovala obrazy. V tomto případě jsme to měly dost striktně rozdělené. Naše komunikace probíhala až skrze napůl hotové verše a obrazy. Její verše vstupovaly do obrazů jako symboly.

A kdo je vlastně Lída zač? Konkrétní žena? Fiktivní průsečík ženských osudů?

Lída je fiktivní postava. Společný výtvor s Katkou. Myslím, že jsme obě hledaly, kdo je Lída, ta naše vlastní a společná, to bylo nejzajímavější. 

Ukazovala jsi mi skici k nástěnným malbám, které bys ráda dělala samostatně. Odlišuje se, když o námětu uvažuješ sama? Tvé malby se totiž až dosud vyhýbaly „angažovaným“ tématům. 

No jo, vyhýbám se tomu být přímo angažovaná. Neumím to moc nahlas a většinou mi to není přirozené. To ale neznamená, že se moje obrazy vyhýbají tématům, která mi pro dnešní svět a společnost přijdou důležitá. Asi se ale také postupně vyvíjím k větší přímočarosti a otevřenosti. Když jsem malovala abstraktní obrazy, měla jsem na mysli velmi konkrétní věci, které se mě momentálně dotýkaly, které taky vnímám jako celospolečenská témata. A mám pocit, že zrovna mateřství mě v tomto postrkuje… v laskavosti, pevnosti a schopnosti se postavit za to, čemu věřím.

Místa pro jejich realizaci by sis ráda vybírala sama, anebo by tě zajímala i situace, kdy jsi k realizaci díla vyzvána? Přijala bys i obsahové zadání?

Ráda bych si je vybírala, ale zajímají mě i výzvy a zadání.

Když si místo vybírám, je to totiž také zadání, které vyplývá ze zodpovědnosti místo vnímat a reagovat na něj. I spolupráce s Katkou – nebo jakákoli jiná – je pro mě něco jako zadání… ovšem živější. Mám tedy zadání ráda. Pochopitelně existují i blbá místa a zadání.

Když jsem místa hledala sama, ještě se mi z různých důvodů nepodařilo na žádném z nich realizovat své dílo, jednalo se o taková, která ke mně vždycky dlouho promlouvala. V určitý okamžik se prostě zdálo možné a přirozené na ně nějak výtvarně reagovat.

Předpokládám, že poslední dobou hodně času věnuješ výchově dcery. Zbývá ti čas na nějakou malířskou práci?

Dceři věnuji skoro všechen čas, protože v Praze nemám dostatečnou možnost podělit se o každodenní péči o ni. Na druhou stranu je těch společných dva a půl roku života tak kompaktním a plně prožitým časem, že mám pocit, že na tvorbu myslím a věnuji se jí intenzivněji. Bětku s sebou beru i do ateliéru malovat. Někdy se to daří, někdy úplně ne, ale stojí to za to. Chci, aby byla účastná na mém životě. Velkoformátové obrazy vznikají dlouho a není jich moc. Víc kreslím či maluji menší věci nebo pracuji na návrzích realizací věcí do veřejného prostoru. 

Co by podle tebe prospělo umělkyním s malými dětmi, aby se své profesi mohly věnovat co nejvíce?

Pro mě osobně je v mateřství obtížné skloubit malířskou práci se zakázkami a prací pro film, za které dostanu zaplaceno. Řemeslo u filmu mám ráda a hodně mě naučilo. Pomohlo by mi ale, kdyby  dostatečně byla ohodnocena i moje malba a práce pro veřejný prostor. Tento problém samozřejmě neřeší jen umělkyně v roli matek. Osobně jsem ho nedokázala vyřešit ani před mateřstvím. Obrazy častěji rozdávám, než prodávám a u výstav a jiných projektů se většinou platí jen nejnutnější výdaje. Jinak se zatím s dítětem v uměleckém prostředí cítím skvěle. Myslím, že v posledních letech nastalo příznivé klima pro to být matkou-umělkyní. Je to určitě díky snaze mnoha lidí, činných v různých iniciativách. Pomohlo mi, když jsem se seznámila s lidmi z okruhu Mothers Artlovers (podpůrná skupina, která se od roku 2016 snaží řešit potřeby umělkyň s dětmi – pozn. redakce). 

Tvůj web otevírá kresba jakési nápisové pásky se slovy „kontakt“, „práce“, „poctivost“, „srozumitelný znak“, „plocha“, „iluze“, „mnohost“, „odraz“ a „lesk“. Jak bychom v tvém případě měli rozumět například výrazu „poctivost“?

O všech těchto pojmech přemýšlím. Asi je vnímám jako taková vštěpená klišé, možná už z dětství, zároveň ale zvažuji, co pro mě opravdu mohou znamenat. Jsou to pohony mého umění a odvíjí se od nich můj způsob práce. Zrovna poctivost u sebe považuji za něco někdy užitečného, ale někdy až sebedestruktivního. V malbě se projevuje jako touha obraz pořád rozkládat, přezkoumávat a pracovat na něm opravdu dlouho. Je to touha odvést poctivou práci. Je to poctivost k sobě i v myšlení.

A „plocha“, „iluze“, „odraz“ nebo „lesk“?

To jsou pro mě synonyma iluzivnosti malby. Mám pocit, že obraz se dnes už neobejde bez toho, aby toto sám v sobě reflektoval. Je to vyjádření pochybností nad smyslem malby, i když jsem jí oddaná. Často pochybuji o její úloze a smyslu – a tuhle pochybnost také maluji.

V roce 2016 jsi namalovala lyrické abstrakce, jejichž dobrodružství stálo na členění ploch, vztazích mezi prvky a detaily. Přitažlivé na nich bylo, že namísto velkých gest vycházely ze živě uplatňovaného vědomí, že malovaný obraz je jakýmsi udržovaným soustředěním na sebe sama. Hned rok poté jsi ale do abstrakcí nechala vstoupit konkrétní rostlinné a figurativní motivy. Abstrakcí náhle nebylo možné něco vyslovit? 

Já nevím, moc to nerozlišuji. Když jsem malovala abstraktní obrazy, o kterých mluvíš, zoufale jsem toužila vyjádřit něco konkrétního. Měla jsem hlavně pocity a hledala jsem pro ně oprávněné formy. Asi mi nezáleží na tom, jestli je na obraze rostlina, figura nebo jen shluk čar a barevných ploch. Když přemýšlím o mém ponoru do abstrakce, vím, že je důležitý. V něčem ho vnímám jako nutný útěk, zamaskování svých myšlenek. Zároveň jsem se tím do obrazů intenzivněji ponořila a pustila se do jejich řešení. Otevřelo se mi tím veliké pole působnosti, a přesto jsem se trápila tím, že vlastně nevím, co maluji – že to není dostatečně průbojné, protože to není konkrétní a angažované. Zvláštní také je, že většinu názvů a dokonce i témata obrazů jsem si ujasnila, až když jsem je dokončila. 

Líbí se mi ale, jak jsi ty obrazy popsal. Zvlášť na jeden obraz to sedí úplně. Jako bych sledovala stopu velkých gest, ale rozdrobila je a zase složila. Tenhle princip uplatňuji už dlouho.

Promiň, že se vracím k tvé odpovědi, ale řekla bys mi, jaké pocity vznik těchto obrazů podněcovaly? Myslím, že v tom se skrývá i odpověď na otázku, co považuješ za palčivá témata, k nimž se chceš malbou vyjádřit?

Mé obrazy se vztahovaly k velké lásce k malování a k radosti z prožívání nových věcí: nového města, nových vztahů, nové samostatnosti, kterou jsem cítila, když jsem opustila školní prostředí… Připadalo mi, že musím a mohu v obraze všechno znovu objevit, celé to znovu nějak poskládat. A to bylo skvělé. Do těch obrazů jsem zapsala hodně zážitků, touhy a jejího popírání. Jeden obraz pojednával pýchu a pocit mocného pyšného nádechu. Touhu po velkoleposti, nadšení, jednoduchosti. V jiných obrazech jsem zas malovala například o touze po něčem domáckém, povědomém, bezpečném a prostém. Pak naopak o něčem cizím, nepříjemně neprožitém, a tím lákavém. Často jsou o uspořádanosti a chybě. Hodně taky maluji různé strachy. Celkově vzato se v těch obrazech hodně zabývám malováním toho, po čem toužím, toho, co bych chtěla žít, nebo snahou po porozumění něčemu, co právě prožívám. Zároveň mé obrazy vznikají i s otázkou, jak moc jsou sebestředné a jak mohou být sdílné pro druhé. 

⁂

Eliška Fialová (*1988) pochází z Českých Budějovic. Vystudovala SUPŠ sv. Anežky České v Českém Krumlově a Fakultu výtvarných umění VUT v Brně. Žije v Praze. Spolu s kreslířkou a malířkou Kateřinou Burgertovou se v roce 2019 zúčastnily festivalu umění ve veřejném prostoru Kukačka v Ostravě a vystavovaly v brněnském výstavním prostoru Solo a jihlavské galerii Nonstrop. Na výstavu v pražské Pragovce k sobě přibraly ještě českobudějovického výtvarného umělce Petra Brožku. V Českých Budějovicích Fialová naposledy vystavovala v roce 2013 v Galerii D9 spolu s malířem Jakubem Albínem.      

⁂

Foto: Nika Brunová (portrét) a archiv Elišky Fialové