Text: Štěpán Balík
Foto: Jindřich Čermák, archiv Š. Balíka
Transport Akb v dubnu 1942 znamenal konec českobudějovických Židů. Vedle fyzické likvidace takřka devítiset sousedů totiž ve svém důsledku vyrval Židy z místní kolektivní paměti. Jejich vražda tak vlastně proběhla dvakrát. O nápravu usiluje například umisťování tzv. Kamenů zmizelých.
V českobudějovické ulici U Tří lvů stojí vila dětského lékaře a spisovatele Emila Flussera. Nad portálem je umístěn reliéf s hrajícími si dětmi, před ním o poznání kratší dobu pět kamenů zmizelých, lidově zvaných štolprštajny. 18. dubna společně se svou manželkou a třemi syny nastoupil do transportu Akb z Českých Budějovic do terezínského ghetta. O několik málo dní později, 28. 4. 1942, byl s rodinou poslán transportem Ar do ghetta v Zamośći na území okupovaného Polska.
Toto datum letos shodou okolností připadlo na Jom ha-šoa, den, během něhož lidé na různých místech světa vzpomínají nikoli na transportované položky, ale na zkázu konkrétních lidí. Je to den obětí a hrdinů holocaustu. Rovněž Flusserovo jméno a jméno jeho ženy a synů a mnoha dalších bývalých židovských sousedů bylo přečteno během pietního setkání u památníku obětí šoa, na místě, kde dříve stála synagoga. Za 878 obětí a 32 přeživších z transportu Akb leží v těchto dnech pod památníkem 910 počet oblázků.
Na smutném osudu většiny osob z českobudějovického transportu Akb jsem si teprve uvědomil, že mnoho českých obětí šoa strávilo v terezínském ghettu sotva několik dnů či týdnů a pokračovali dále na východ. Už ale ne do táborů koncentračních, nýbrž vyhlazovacích. Transportem Akb odjela rovněž rodina Ullmannů z Nové ulice, kteří už 27. dubna z Terezína společně se 108 Jihočechy dále pokračovali transportem Aq do ghetta v Izbici, rovněž na východě Polska.
Nad masovým hrobem
Ještě v dubnu 1942 bylo transportem Al posláno do Lublinu, resp. do blízkého Majdanku, dalších 273 lidí z Akb. Dalších 133 transport An přivedl do varšavského ghetta, v němž panovaly podmínky nesrovnatelně horší než v Terezíně a které bylo po židovském povstání na jaře 1943 srovnáno se zemí (blíže připomínka básníka Władysława Szlengla v Milk&Honey č. 40 na s. 8–9). Pokud tito lidé nezemřeli již v samotném ghettu, čekala je plynová komora ve vyhlazovacím táboře Treblinka, jež leží na severovýchod od dnešního polského hlavního města.
Přímo do Treblinky směřovala na podzim 1942 transportem Bw z Terezína další skupina 73 Židů z Českobudějovicka, jiných 28 osob bylo posláno v transportu Ax do vyhlazovacího tábora Sobibór, rovněž na východě Polska. Tříčlenná rodina Sputzů byla transportem Bb společně se všemi dalšími osobami nenávratně vypravena do Rigy. Pět židovských spoluobčanů z Akb bylo pravděpodobně zastřeleno přímo nad masovým hrobem, později před postupující Rudou armádou vykopáno a spáleno v Malém Trostinci, ležícím jihovýchodně od běloruského Minsku.
Zenkerovi společně se dvěma dvacetiletými syny a dalšími třemi Jihočechy jeli pět dní (!) do estonského Raasiku transportem Be a zde byli pravděpodobně zastřeleni. Sto jihočeských sousedů, včetně posledního z českobudějovického rabína Rudolfa Ferdy, bylo posláno do Osvětimi. Pokud zde ve výjimečném případě přežili, byli transportováni zpět na západ na „práci“. To byl případ zakladatele časopisu Klepy Rudolfa Stadlera (blíže Milk&Honey č. 25, s. 27), který zemřel až v únoru či březnu na stavbě silnice u Litoměřic.
U obětí šoa často není známo ani přesné datum úmrtí, resp. zavraždění, a není známo ani přesné místo, kde leží jejich prach či kam byl vysypán. Tito zemřelí se tak ocitají v jakémsi časovém a prostorovém vzduchoprázdnu. Járcajtovou svíčkou, zapalovanou tradičně v den jejich úmrtí, si je však lze připomenou například podle data odjezdu transportu na východ či podle svědectví přeživšího.
Váha paměti
Jen malá část z takřka devítiset zavražděných sousedů je po osmi desítkách let součástí českobudějovické kolektivní paměti. Někteří jsou však nově připomenuti tzv. Kamenem zmizelých, zlatou kostkou vsazenou do chodníku před dům, kde naposled bydleli jako svobodní občané. Pomníkem dalších zmizelých je časopis Klepy, jejž v prvních válečných letech vydávali budějovičtí židovští mládenci. Čtenář se zde například dozvídá o zážitcích zmíněných kluků Zenkerových na židovské plovárně, o jejich láskách nebo o tom, že ve fotbalovém utkání starých proti mladým si dal pan Zenker „vlastence“.
Z hravých „sranda-epitafů“ bratří Flusserových dnes mrazí (blíže Milk&Honey č. 43, s. 31). Jindřich Ullmann, tatínek výjimečného „sporcmena“ Rudolfa alias Uliho, je například paradoxně zvěčněn kresleným vtipem – vykukuje ze vchodu svého obchodu s deštníky a k lidem ukrývajícím se před deštěm pod roletou praví: „Dávám vám pouze pět minut času. Když si nekoupíte do té doby u mne deštníky, tak zatáhnu plachtu.“ Kromě bydliště o něm zatím více nevím.
Nejdřív zmizeli lidé, pak zmizelo i hmotné dědictví, s nímž se identifikovali a byli identifikováni. Bylo tomu tak v historii opakovaně, ve 40. letech 20. století však definitivně. Budějovice jsou městem téměř bez židovských památek. Výstavní synagoga, na jejímž místě je dnes skromný a zastrčený památník v podobě menory, byla v červenci 1942 vyhozena do povětří a její zdivo následně rozebráno na stavební materiál. Zůstal částečně po válce obnovený, ale stále dosti zanedbaný hřbitov z druhé poloviny 19. století a také zde stojící hřbitovní domek. Nejpozoruhodnějšími židovskými hmotnými památkami v Českých Budějovicích jsou tak podle mého právě zmíněné Klepy, Davidova hvězda ve vitráži nad branou jednoho z domů ve Skuherského ulici a náhrobky na novém židovském hřbitově, včetně náhrobků haličských uprchlíků z období první světové války či symbolický hrob životní družky spisovatele Karla Poláčka Dory Vaňákové, rozené Weiszové, kterou Poláček v jednom z dopisů oslovuje něžně židovsky Dvojrele. Také pro tyto dva se cesta na východ stala cestou poslední.
Autor je lingvista.
