Text: Martin Dvořák a Jiří Ptáček
Foto: Veronika Brunová
Tým kandidatury na Evropské hlavní město kultury 2028 se pod dvou letech dopracoval do druhého kola. Co prozatím zjistil o kultuře v Českých Budějovicích a v jihočeském regionu? Jakou podporu mají u nové koalice? Proč Evropa pozitivně reagovala na koncept (perma)kultury? V červnu se rozhodne, jestli titul získají České Budějovice, nebo Broumov. Zbyde v případě neúspěchu po dvou letech práce týmu nějaký výsledek? Rozhovor na tato a další témata nám poskytli kreativní ředitelka týmu Anna Hořejší spolu s Matějem Vlašánkem, který je zodpovědný za umělecký a kulturní program přihlášky.
Jiří: Byli jste někdy v Broumově?
Anna: Ano.
Jiří: V rámci kandidatury na EHMK28?
Matěj: To ne.
Jiří: Po vyhlášení dvou finalistů EHMK28 jste dávali najevo, že se s „konkurentem“ budete snažit jednat jako s partnerem. Jak tento plán naplňujete?
Anna: Ještě když byla v rámci kandidatury ve hře všechna čtyři města [kromě Budějovic a Broumova šlo o Brno a Liberec, poznámka redakce], tak určité partnerství panovalo mezi všemi. Všechna čtyři města, a bylo to z naší iniciativy, vystupovala tehdy společně, třeba na schůzkách s ministrem kultury. Vyjednávali jsme třeba podmínky prezentace kandidatury na ministerstvu kultury nebo výši jeho příspěvku. Nikdo z nás totiž nechtěl, aby vzniklo konkurenční prostředí Nebylo by totiž výhodné pro nikoho z nás. A totéž pokračuje po postupu do druhého kola. V řadě věcí s Broumovem podnikáme společné kroky. Ať už v komunikaci s ministerstvem, či s národními partnery. Jde ale také o dopady na celostátní kulturní scénu. Do konfrontace jsme se nenechali tlačit ani médii. S Broumovem jsme si porozuměli, synergie mezi našimi týmy určitě je a pro obě města je nesporně cenné, že sdílíme zkušenosti otevřeně.
Matěj: Já bych doplnil ještě jednu věc, a sice že jsme společně, všechna čtyři města, v rámci prvního kola přišli s ideou společné platformy, která by mohla zkušenost s přípravou kandidatury šířit mezi další města. Součástí je například příprava kulturní politiky, která může být inspirací pro jakoukoli obec bez ohledu na její velikost. Když se totiž podíváte na soutěže v jiných zemích, hlásí se tam klidně devět měst najednou. U nás byla čtyři. Přínos EHMK zde není moc komunikovaný, a tak chybí větší povědomí o tom, co by se díky titulu mohlo získat.
Jiří: Spolu s Broumovem jste postoupili do finále. Čeho si na vaší žádosti zahraniční porota cenila a co chce, abyste dále rozvíjeli?
Anna: My a Broumov jsme nejlépe splnili šest hodnoticích kritérií, jimiž jsou dlouhodobá strategie, umělecký program, práce s veřejností, management, kapacity města a regionu a evropská dimenze. Účastníky panelu navíc zaujal i náš koncept (perma)kultury. Navazuje totiž na agendu New European Bauhaus a na to, že environmentální témata je možné rámovat prostřednictvím kulturních projektů. Porota nese zodpovědnost za to, že udělí titul městu, které je schopné naplnit to, k čemu se v přihlášce zavázalo. Důvěru jsme získali díky tomu, jakou jsme odevzdali přihlášku, jak jsme ji osobně prezentovali a že jsme jako tým vystupovali přesvědčivě.
Jiří: Výtky komise možná neměla, ale určitě přišla s doporučeními. Co teď za půl roku tedy musíte udělat, abyste obstáli i ve druhém kole?
Matěj: Potřebujeme rozpracovat umělecký program a hlouběji se zamyslet nad jeho evropskou dimenzí. To jsou oblasti, k nimž bude směřovat největší pozornost hodnotitelů. Zároveň to asi jsou nejnáročnější oblasti, protože vyžadují hodně zahraničních kontaktů. V prvním kole to z naší strany ještě nebylo úplně ono. Totéž platí o programu, protože musíme myslet na rok 2028. A postupovat od obecného ke stále konkrétnějšímu.
Martin: V rámci přípravy programu se toho za půl roku dá stihnout dost?
Matěj: V naší dramaturgické radě jsme naštěstí program rozpracovali dobře. Vycházeli jsme z podnětů pracovních skupin, takže základní rámec programu jsme měli hotový poměrně brzy. Teď spíš pracujeme na provazování programu s různými partnery na lokální, republikové a přeshraniční úrovni. Kulturní organizace jsou přitom schopny myslet opravdu dlouho dopředu, a tedy i včas zarazit nějakou naši vizi, která není realizovatelná.
Jiří: Během dvou let příprav kandidatury jste se stali těmi, kteří jsou patrně nejvíce obeznámeni se stavem kultury v Budějovicích, ale možná i v celých jižních Čechách. Prováděli jste různá šetření a vedli řadu debat. Dá se shrnout, na co vše jste přišli?
Matěj: Kandidaturu jsme začali připravovat zhruba na konci velké covidové vlny, která změnila fungování a návyky aktérů i diváků. Když jsme se s nimi začali scházet, všichni po tom byli lační. Byli rádi, že se může něco dít. Zároveň ale byla znát i velká demotivace znovu se do něčeho pouštět. Také kvůli negativním zkušenostem s městem i krajem. Byl přitom patrný velký rozdíl mezi institucemi zřizovanými krajem či městem a nezávislou kulturní scénu. Zajímavé bylo, že zástupci institucí zřizovaných krajem byli se stavem spokojeni. Neviděli důvod nic měnit, něco posouvat. Trápila je však komunikace s městem. Městské instituci jsou v zásadě dvě – Jihočeské divadlo a Dům umění. Jihočeské divadlo má dle mého aktuálně skvělé umělecké vedení, ale výrazné infrastrukturní problémy, které mají velmi komplikovaná a nákladná řešení. Dům umění strádá rovněž, zejména kvůli zanedbaným prostorům. Přitom výstavní a edukační tvorbou je na evropské úrovni. U nezávislé scény se zase vše odvíjí od finanční podpory. Tito aktéři se kultuře často věnují spíš ve svém volném čase, a často tudíž nejde o profesionály, kteří by se do mezinárodních projektů jako je EHMK mohli rovnou zapojit. Město a kraj jejich potřeby zpravidla ignorují a nevytvářejí prostředí pro jejich profesionalizaci.
Anna: Bavit se s těmi jednotlivými institucemi, s každou zvlášť, to bylo skoro terapeutické. Řešili jsme jejich historii a současnou situaci – a museli jsme jim věnovat trochu péče, abychom mohli začít vůbec spolupracovat. Osobní schůzky tak byly daleko důležitější než ty hromadné. Na jednu věc jsme přitom naráželi velmi často, a to byla nedůvěra v budoucnost a z ní plynoucí nedostatek jistého druhu imaginace. Mnozí aktéři přemýšlí v mezích toho, co je běžné a normální, tedy toho, co jim prochází v grantových žádostech. A to se nakonec stalo motivací k našemu projektu Kul.turista, který měl ukázat, jak se město a veřejný prostor mohou „rozžít“. A byl to takový kolonizační projekt, jak by řekl můj muž, protože důležité bylo udělat ten první krok. Z naší strany.
Matěj: Z průzkumů toho, jak kulturu ve městě místní lidé vnímají, například vyplynulo, že za nedostatek považují mizivé kulturní dění ve svém sousedství. Kulturní život ve čtvrtích je zkrátka nedostatkový. A zdaleka nejde jen o sousedské slavnosti a podobně.
Martin: Když je řeč o běžných obyvatelích města, myslíte, že Budějovičáci pochopí váš koncept (perma)kultury? Je pro ně srozumitelné, proč právě tato idea?
Anna: Už víme, že když lidem ty principy objasňujeme, ukazuje se, že s nimi přirozeně rezonují. Jádrem (perma)kulturního přístupu je totiž plánovat budoucnost města z perspektivy obyvatel, přírody a krajiny. Nejde ale o to ten pojem znovu a znovu vysvětlovat, ale o to umožnit prožít jeho obsah, ten princip. Uvědomit si, co vlastně lidé potřebují, co potřebují jejich sousedé a že vše, co děláme, se odehrává ve veřejném prostoru, jemuž je nutné věnovat pozornost. A to se týká naší představivosti.
Jiří: Proč budete v příštích měsících Kul.turistu opakovat?
Matěj: Chceme pokračovat, protože se ukázalo, že když se do nějaké čtvrti vyšle impuls, vznikne z toho zpravidla aktivita, která může žít dál. Nejlépe se to zatím podařilo s obyvateli Havlíčkovy kolonie. Naším cílem je ale trvání a udržitelnost.
Jiří: Já tou otázkou mířil i na to, že teď byste namísto pokračování Kul.turisty mohli energii vkládat výhradně do příprav na druhé kolo kandidatury.
Matěj: Když se ten proces nastartoval, měl velmi pozitivní odezvu. A byla by velká škoda, kdyby Kul.turista třeba na rok usnul. Kontinuita je u těchto věcí opravdu důležitá. Zároveň je pro nás tento projekt klíčovým prostředkem setkávání s občany a získávání dalších podnětů a informací pro tvorbu samotné přihlášky.
Anna: Ve druhém kole jsme nicméně rozložili síly mezi sedmičlenný tým, který pracuje na přípravě přihlášky a jehož jsme my oba součástí, a provozní tým, který zajišťuje doprovodné akce kandidatury. Mezi ty patří právě Kul.turista, ale také další projekty jako například Skateholders nebo Hotspoty přežití.
Jiří: V únoru jste uspořádali také (Perma)kulturní fórum. Oproti akcím ve veřejném prostoru bylo kapacitně omezené a soustředěné na vámi vybraná témata a pozvané osobnosti. Jaké tedy byly jeho cíle?
Anna: (Perma)kultura je v našem pojetí komplexním pojmem. Proto potřebujeme čas, a hlavně prostor, abychom s ním své bezprostřední partnery důkladně obeznámili. Fórum mělo těmto partnerům představit celkový kontext, od přednášky o stavu krajiny až k péči o vztahy a místní komunity. Šlo o to, aby tito partneři porozuměli tomu, kde je jejich místo v kandidatuře. Vytváříme totiž diverzifikované prostředí, do něhož zahrnujeme aktéry nejen kulturní sféry, ale také výzkumných a vzdělávacích institucí, neziskových organizací či soukromého sektoru. Každý přitom přichází s vlastními potřebami. A k uspokojení těchto potřeb dochází jen ve vzájemné komunikaci. Komunita, která je schopná své vlastní potřeby formulovat a reagovat na ně, je pak odolnější vůči krizím. Ať už jde třeba o covid nebo o energeticku krizi. Fórum mělo našim partnerům dát možnost nahlédnout do zákulisí našeho uvažování.
Jiří: Vraťme se trochu k tomu, jak se kandidatura vyvíjela v čase. Myslím, že v ní máme jakousi velrybu, co se různě zanořuje a vynořuje. Jmenuje se Kulturní dům Slavie. Na začátku se mi zdálo, že je jedním z těžišť kandidatury. Pak se ale zanořila do (perma)kulturní hlubiny. A nedávno se opět vynořila kvůli obavám z financování její rekonstrukce. Město začalo kritizovat, že ve vaší koncepci nejsou tzv. „tvrdé projekty“, mezi něž Slavie patří, ale zejména záměry „měkké“. Jak to tedy nyní je?
Matěj: Základ těchto infrastrukturních projektů byl naplánován už na začátku kandidatury. Hned zkraje jsme počítali s tím, že se bude řešit Slavie a veřejný prostor v jejím okolí, ale také Dům umění a propojení těchto institucí do jakéhosi „kulturního distriktu“. Kraj ostatně záhy začal mluvit o tom, že by se pustil do stavby nové budovy Alšovy jihočeské galerie na Senovážném náměstí. Kulturní infrastruktura ve městě je každopádně nyní poněkud zanedbaná. Kdyby nezávislí kulturní aktéři měli víc prostředků, neměli by své nápady kde realizovat. K naplnění obsahu kandidatury a jeho udržitelnosti je infrastruktura mimořádně důležitá. Něco postavit je ale jedna věc, udržitelnost a naplňování toho prostoru je věc druhá.
Martin: Můžeš uvést konkrétní příklad?
Matěj: Příkladem prostoru, kde se dá kultura provozovat, je Jihočeské divadlo. Má však kapacitu 250 návštěvníků, což ani nedosahuje možností divadla v Táboře. Větší představení se proto musí pořádat v Metropolu, který je ale zcela nevyhovující po technické stránce, a městu navíc ani nepatří.
Jiří: V nové kulturní strategii jsou zmiňovány také KD Vltava a další instituce mimo centrum.
Matěj: Ano, je to tak. Zrovna KD Vltava nyní funguje bez propracovanější vize, nemá ani programové propojení se svým okolím. V jednotlivých čtvrtích jsou nejvýraznější knihovny, jenže i ty bojují s kapacitou svých prostor.
Martin: Takže ta zanedbanost se dá přesně pojmenovat?
Matěj: Ano, určitě ano.
Anna: Infrastruktura jako taková tu vlastně existuje. Na mapě jsou její důležité uzly docela dobře rozmístěné. Ale ty prostory jsou často ve špatném stavu, neodpovídají nároků 21. století. Také chybí společná koncepce a dramaturgie toho jak k nim přistupovat.
Martin: (Perma)kultura tedy může mimo jiné reprezentovat i dobře fungující, propojenou infrastrukturu?
Anna: Ano, určitě. Oproti Broumovu tady toho máme na jednotku plochy vlastně dost: divadlo, kulturní dům, letní kino, muzeum… Nikdo se ale neptá, v jakém stavu ty budovy jsou, jaký je stav těch organizací, jaké kdo pobírá platy, v jaké kondici je dramaturgie, jaké mají aktéři vztahy se zřizovateli nebo k sobě navzájem.
Jiří: V kulturní strategii se často píše o Domě umění, který má brzy projít rekonstrukcí a funkční rekultivací. V médiích se o něm ale v souvislosti s kandidaturou mluví mnohem méně než o Slavii. Hraje Dům umění v kandidatuře stále důležitou roli?
Anna: Ano. Od začátku máme jasnou představu, které projekty město a kraj upřednostňuje. A jde o jeden typ, o tvrdé, infrastrukturní projekty. Včetně Slavie, Domu umění a Alšovky. My se všemi počítáme. V médiích se ale operuje jen s některými. Kolem Slavie se toho teď navíc hodně dělo…
Jiří: Kandidatura na EHMK je nevyhnutelně politickým projektem. Váše vize byla od počátku podporována zejména Hnutím Občané pro Budějovice a jmenovitě radním pro kulturu Jurajem Thomou. Po volbách tu ale máme jinou politickou situaci a HOPB je v opozici. Jak současná koalice váš záměr přijímá a rozvíjí?
Anna: Je důležité zdůraznit, že kandidatura není náš projekt. Rozhodnutí stát se EHMK bylo rozhodnutím předchozího vedení města. Spolek Budějovice 2028 byl pověřen přípravou kandidatury a přihlášku pro první kolo jsme vytvořili v mantinelech, které nám stanovilo předchozí vedení města. A ano, při tvorbě přihlášky jsme měli značnou volnost – a důvěru. Myslím, že tahle naše pozice nebyla pro nové vedení města úplně srozumitelná. Jako tým Budějovice 2028 neprosazujeme nějaký náš záměr stát se EHMK. Byť projekt, s nímž jsme postoupili do finále, je maximálně autentický a v mnohém odráží naše postoje. Už samotná kandidatura na EHMK je ale strategický rozvojový projekt města a bylo bezpodmínečně nutné, aby ho jako takový začalo vnímat také současné vedení města a kraje.
Jiří: Součástí Strategie rozvoje kultury a kreativních odvětví na období 2023–2035 a krátkodobějšího akčního plánu, který má zajišťovat naplňování strategie v nejbližších dvou letech, je změna fungování městského odboru kultury. Ten by měl méně organizovat kulturní události a více zajišťovat, aby byla strategie naplňována. Proč je to důležité?
Anna: V tuto chvíli je to tak, že v rámci kandidatury za odbor řešíme řadu věcí, které jsou součástí akčního plánu, podle něhož se strategie má naplňovat. Tak by to ale být nemělo. Je nezbytné, aby město zaměstnalo člověka, který by se o to staral. Záhy po našem postupu do druhého kola a po ustavení nové koalice jsme proto nové radní pro kulturu a životní prostředí Zuzaně Kudláčkové (Piráti, poznámka redakce) začali vysvětlovat výhody kulturní strategie. A spolu s ní také výhody Adaptační strategie Českých Budějovic na změnu klimatu. Obě totiž detailně popisují, jak v těchto oblastech nastavovat agendu. U kulturní strategie, již z pozice kandidatury hlasitě podporujeme, se už nicméně jedná o prvním setkání řídící komise, která se bude zabývat naplňováním akčního plánu na nejbližší dva roky. A změna fungování odboru kultury je v něm tím, co se má odehrát nejdříve.
Jiří: Vaším hlavním úkolem je tedy kulturní potřeby především stimulovat. Budete vedle toho nějaké kulturní události a programy také generovat?
Anna: Když přemýšlíme o titulárním roku 2028, představujeme si, že sami uskutečníme jen asi deset nebo patnáct procent projektů. Většina projektů má mít vlastní nositele zodpovědné za jejich udržitelnost. Naší hlavní úlohou je tedy skutečně přijít s prvotními impulzy. Chceme lidi propojit a také vytvářet příležitosti pro kontinuitu.
Martin: Když srovnáme Budějovice s Broumovem, komunikace o kandidatuře směrem k běžným obyvatelům v Broumově zřejmě není ideální.
Anna: Je dobře, že to připomínáš, protože v mediálním prostoru téměř všichni fandí právě Broumovu. Ze všech reportáží Budějovice pravidelně vycházejí jako obr, který všechno má a nic nepotřebuje, zatímco Broumov je znevýhodněný trpaslík. Takový je mediální obraz. Pro nás je nevýhodný, považujeme jej za nespravedlivý.
Martin: Zpovídal jsem své broumovské přátele a kandidatura podle nich místní obyvatele, pokud o ní vůbec vědí, spíše rozčiluje. O EHMK se totiž mluví až příliš, což pak prý zcela zastiňuje jiné a palčivější problémy města. Třeba že v žebříčcích kvality života Broumov pravidelně zaujímá ty nejspodnější příčky. Nemluví se o vysokém procentu obyvatel zatížených exekucemi, o problémech s drogami…
Anna: Troufnu si říct, že počet lidí, co o kandidatuře vůbec vědí, se v obou městech pohybuje spíše v nižších procentech. Tak to prostě je. A u nás to bude i tím, že jsme větší marketingovou kampaň prostě nedělali. Šli jsem raději cestou přímého oslovení konkrétních lidí a spolupráce s nimi. Třeba billboardová kampaň nám přišla zbytečná, a navíc odporující našim hodnotám. Osobní zkušenost s místními obyvateli považujeme zkrátka za důležitější. Umožníme jim tak najít si v kandidatuře to, co budou sami považovat za přínosné.
Jiří: Co se stane, když v červnu neuspějete? Zajímá mě, zda se už teď debatuje s vedením města o tom, zda by v takovém případně něco z práce, co jste odvedli, mohlo přejít do běžného života města?
Matěj: Za zásadní považuji, že vznikla a byla přijata kulturní strategie. Je skoro důležitější než sama kandidatura, protože smysl kandidatury je v jejím naplňování. O prohře ale moc nepřemýšlíme, soustředíme se na vítězství (smích).
Jiří: Mluvíš o tom jak biatlonista (smích).
Anna: Ve druhém kole je důležité navrhnout konkrétní strategie pro implementaci projektů a jejich propojení s konkrétním financováním a partnery. Řada projektů v uměleckém programu je přitom navržena tak, aby v nich jejich provozovatelé mohli pokračovat i bez zisku titulu.
Matěj: K tomu bych rád doplnil, že financování projektů je zaštítěno městem, krajem a ministerstvem. Přímo od Evropské unie přichází příspěvek spíše menší. Dofinancování se pak řeší prostřednictvím jiných evropských fondů, a to je práce, s níž jsme už začali. Leccos se tedy zafinancuje už letos nebo příští rok. Čili jsou tu nějaké vznikající vazby, které v případě neúspěchu mohou přetrvat.
Za zásadní považuji, že vznikla a byla přijata kulturní strategie. Je skoro důležitější než sama kandidatura, protože smysl kandidatury je v jejím naplňování.
Jiří: V případě neúspěchu tedy město některé aktivity už nemůže odpískat?
Matěj: Přesně tak, nemůže. Napojení na evropské sítě k té udržitelnosti pomáhá dost zásadně.
Martin: Když se zpětně ohlédnete na cestu té kandidatury, vybaví se vám něco, co se nepovedlo?
(dlouhé ticho) Matěj: No, jak o tomhle mluvit? Problém je pochopitelně rozsah projektu. Otázka toho, co vše zařadit a co nezapojovat, otázka kapacit. Osobně jsem nerad, že se nám nedaří s kulturními aktéry mluvit častěji. Těch hráčů je totiž ve městě a v regionu opravdu hodně.
Anna: Já vnímám jako problém časové limity projektu. Nejde o to, co se přímo nepovedlo, ale o to, co vše bylo nutné přehodnotit. Byli jsme v přístupu k práci někdy až příliš perfekcionističtí. Takže když na něco nezbyla kapacita, bylo nutné vybrat si, co dotáhnout.
Matěj: Jenže víc času nemáme.
Jiří: Budu tedy rád, když ho dostanete až do roku 2028. A zajeďte do Broumova. Ať už dopadnete jakkoliv.
