Text: Filip Landa
Repro: BoysPlayNice, konsorcium Chaix & Morel et Associés, Christian A. Pichler a Jan Proksa
Památková péče je oborem, jehož obsah rozhodně není samozřejmý. Spočívá totiž především ve vymezení základní perspektivy, z níž pohlížíme na rozvoj veřejného prostoru. Úroveň české památkové péče je v tomto ohledu doslova tristní. Důkazem jsou dvě situace z Českých Budějovic – rekonstrukce Slavie a stavba tělocvičny v základní škole v Dukelské.
Téma „Architektura péče“ jsme shodou okolností před dvěma lety zpracovali v architektonickém časopise ERA21. Navazovalo tehdy na „Architekturu zdraví“, která zase byla reakcí na pandemii covidu-19. Věnovali jsme se typologii pečovatelských domů, domovů pro seniory nebo komunitních center. Vrcholem tohoto tématu jsou dva připravované velmi kvalitní projekty dětských hospiců – Domu pro Julii v Brně od ateliéru Čtyřstěn a hospice podpořeného Nadací rodiny Vlčkových na místě bývalého squatu Cibulka v pražských Košířích od studia Petr Hájek architekti.
Pro účely tohoto vydání Milk & Honey jsem se však rozhodl celé téma obrátit a podívat se nikoli na to, jak dokáže pečovat sama architektura, ale na to, jak my dokážeme pečovat o architekturu, potažmo o veřejný prostor. A tyto otázky fundamentálně souvisí s oborem, který má slovo péče přímo ve svém názvu – totiž s památkovou péčí. I toto téma jsme podrobně zpracovali v časopise ERA21, a to již před devíti lety v čísle s podtitulem „Hmota a čas“.
Chránit nebo pečovat?
Latinské sloveso colere, z něhož je odvozen pojem kultura, znamená ctít, obdělávat, kultivovat, pečovat. Základním paradigmatem stávající památkové péče je uchovávat hmotnou paměť kultury, jinými slovy chránit hmotnou substanci památek. Je to problematické. Vystavěné prostředí totiž nelze redukovat na pouhého nositele kulturně-historických hodnot ve vrstvách své materiální struktury. Je potřeba na něj zároveň nahlížet jako na reprezentanta živého obsahu s kontinuálními vnitřními ději. V tomto pojetí se památka stává komplexem autentické funkce a smyslu, který oživuje formu, a tak zajišťuje její udržitelnou obnovu.
Památkový zákon pocházející z roku 1987 (sic!) však cílí někam jinam. V rigidní praxi památkové péče je pak tato ztráta vidění komplexnosti formy a živého obsahu zcela zřetelná. Odtržení historického prostředí od přirozených vazeb ponechává místo výhradně ochraně fyzické schránky bez smysluplného naplnění živou přítomností, což ústí v nutnost rekonstruovat minulost, k muzeálnosti a tvorbě (turistických) skanzenů. To můžeme vidět na příkladu středověkých městských center, která se absencí skutečného vnitřního rozvoje vylidňují se všemi průvodními jevy a v důsledku tak odpovídají spíše satelitním periferiím. Paradoxně se tak děje v památkách UNESCO, jako jsou Český Krumlov nebo Praha. K blokaci rozvoje našich historických sídel přispívá formalistické pojetí městských památkových rezervací a zón a především jejich ochranných pásem. Copak můžu chránit staré město tím, že se z něj nesmím dívat na město současné?
Město je kulturní hodnotou jako celek, nejen jako součet hodnotných objektů.1 Dnešní památková péče sice umí částečně ochránit jednotlivosti, neumí však město (nebo venkov či krajinu) uchopit holisticky jako soubor vztahů v genezi jednoho živoucího organismu. Umí pomocí různých metodických postupů zakonzervovat status quo, ale neumí stanovovat pravidla rozvoje. Stalo se z ní zvulgarizované pojetí původního poslání oboru. Zatímco péče vede k novým a vyšším hodnotám, ochrana netvoří, pouze zakazuje. Jak ale bylo řečeno výše, slovo colere neznamená chránit, nýbrž obdělávat nebo kultivovat, tedy rozvíjet.
Pečovat a rozvíjet?
Jak ale ochraňovat a zároveň rozvíjet? Zcela přímočarou odpověď dává kniha architekta Romana Kouckého Úřad kreátora, kterou vydal již v roce 2008 po mnohaletém rozčarování ze současné praxe.2 Koucký si nebere servítky a rovnou píše, že „památková péče zejména v českém modelu je v mnoha konkrétních příkladech zaměnitelná za direktivní gerontofilii s tendencí přizpůsobování se minulosti a vytváření lživých souvislostí.“ Na základě své kritiky následně předkládá možné řešení tohoto ožehavého problému.
Navrhuje vytvoření Úřadu (národního) kulturního dědictví, který by se měl stát garantem veřejného zájmu na všech úrovních veřejné správy a měl by se starat o kulturní dědictví nejen stávající – zděděné, ale také o současné a budoucí – nově vytvořené. O tom ostatně hovoří už několik mezinárodních dokumentů památkové péče, které jsou součástí našeho právního řádu. Musíme vzít zkrátka v potaz, že některé současné stavby jsou potenciálními budoucími památkami.
Koucký dále definuje dva „podúřady“, které pracovně nazývá Úřad konzervátora a Úřad kreátora. Úřad konzervátora vychází z teze, že „historie je základ současnosti“ a jeho prvořadým úkolem je definovat historické hodnoty. Jednotlivosti i celky popisuje, vysvětluje a zdůvodňuje jejich hodnoty, připravuje cestu k jejich konzervaci, revitalizaci, nebo případné rekonstrukci. Nevyjadřuje se k současné architektuře. Naproti tomu Úřad kreátora vychází z teze, že „současnost je součástí historie“ a především z faktu, že nejlepší způsob ochrany dědictví je jeho rozmnožování. Prvořadým zájmem kreátora je vytváření prostoru a podmínek pro vznik kvalitní současné a autentické architektonické vrstvy. Zatímco konzervátor hledí do historie, definuje a obhajuje existující hodnoty, kreátor hledí do budoucnosti a vytváří podmínky pro vznik hodnot nových.
Ochranu prostě od rozvoje a tvorby nelze oddělovat. Památkáři by měli dokázat rozpoznat kvalitu starého a chránit ji, stejně jako kvalitu nového a nebránit jí – jde totiž o spojené nádoby. Nový úřad založený na partnerství konzervátora a kreátora by musel každý vstup do stávající struktury posuzovat koordinovaně a jednotně. Otázka kompetencí jednotlivých aktérů a hledání modu vivendi je dnes aktuální i v souvislosti s chystaným novým stavebním zákonem, jehož hlavním cílem byla integrace rozhodování – zjednodušeně řečeno jedno razítko v rámci jednoho úřadu. Už nyní je bohužel jasné, že se tento cíl opět splnit nepodaří.
Rozpolcenost památkové péče
Právě nejednotnost stanovisek orgánů památkové péče je jedním z největších kamenů úrazu dnešní praxe. Co člověk, to názor, co památkář, to rozdílná úroveň erudice a odborné kompetence. (Ponechávám teď stranou další, legislativní rozpolcenost neboli dvojkolejnost památkové péče spočívající v tom, že faktickou rozhodovací pravomoc má úřednický aparát vykonávající na radnici obce s rozšířenou působností agendu státní správy v přenesené působnosti, zatímco odborné pracoviště Národního památkového ústavu má prakticky jen poradní hlas).
Konfrontaci zcela odlišných pozic jsme mohli zrovna nedávno vidět v případě rekonstrukce paláce hradu Helfštýn od Miroslava Pospíšila (atelier-r). Projekt prošel všemi schvalovacími procesy příslušného orgánu památkové péče a v roce 2021 se dokonce stal laureátem nejprestižnějšího architektonického ocenění u nás – České ceny za architekturu, již udílí mezinárodní odborná porota. Zcela opačného mínění byl však přední odborník v oboru památkové péče a prezident Českého národního komitétu ICOMOS Václav Girsa, který kvalitu rekonstrukce rázně zpochybnil a ve svém vyjádření všechny úpravy Helfštýna takřka rozcupoval. Mediální prostor pro vzájemnou výměnu názorů nakonec poskytly Hospodářské noviny.
Pro jiné příklady nemusíme chodit daleko, stačí zůstat v Budějovicích. Před časem se objevilo stanovisko Klubu za starou Prahu, které nevybíravě zaútočilo na připravovanou rekonstrukci a dostavbu KD Slavie podle návrhu konsorcia ateliéru Chaix & Morel et Associés z Francie, Christiana A. Pichlera a Jan Proksy z Rakouska. A to v době, kdy měl projekt platné stavební povolení a běželo výběrové řízení na dodavatele stavby. Přitom se jedná o jeden z nejlépe připravených projektů v novodobé historii města, který vzešel z náročné a transparentní odborné debaty probíhající v režimu soutěžního dialogu. Součástí hodnoticí komise byli renomovaní experti, diskuze se vedla mezi architekty, památkáři, kulturními aktéry i politiky napříč názorovým spektrem. Kvalitu výsledku nakonec potvrdilo i Ministerstvo kultury, nejvyšší garant památkové péče v ČR, přidělením dotace na rekonstrukci Slavie ve výši 177 milionů Kč z programu Národního plánu obnovy. Ne že by bylo nutné věnovat pozornost jednomu pražskému spolku, ale paradox celé situace se nejlépe vyjeví při přečtení jiného stanoviska Klubu za starou Prahu, které se týkalo dostavby Invalidovny v Praze. Projekt zadaný Národním památkovým ústavem v pochybném výběrovém řízení o nejnižší cenu, jehož zpracování pozastavil Antimonopolní úřad (čímž padl argument NPÚ, že na řádnou architektonickou soutěž nemá čas), pražský spolek naopak chválí.
Vraťme se ale k českobudějovické Slavii. Hlasy proti její dostavbě jsou typickou ukázkou rozporu mezi ochranou matérie a rozvojem živého obsahu památky. Podstatou soutěžního dialogu ovšem je, že se neřeší pouze hmota objektu, ale důkladně se hledá i jeho funkční, kulturní a v neposlední řadě hodnotová náplň. Stav, kdy objekt nebude naplněn živým obsahem, povede k postupné devastaci, čehož jsme už ostatně svědky: dřevěná špaletová okna byla již před časem vyměněna za okna plastová, poškozené prvky zábradlí byly nahrazeny atrapami, dřevěné stropy byly zesíleny ocelovou konstrukcí, stav vnějších omítek je tristní, parter objektu a jeho okolí zdaleka neodpovídají významu stavby a jejímu umístění v městské památkové rezervaci. To vše se děje podstatě památkové péče navzdory. Kde byli odpůrci nynější přestavby Slavie, když se do jejích zdí vsazovala plastová okna? Údajně unikátní tělocvična, na jejíž hodnoty se odpůrci odkazují, prošla stavebními úpravami již v minulosti, dnes de facto neexistuje a minimálně padesát let si na ni nikdo nevzpomněl. Naopak rekonstrukce navrátí domu původní materiálové řešení a důstojnost.
Transparence a publicita versus neodbornost a tutlání
Jednání soutěžní poroty u takto velkých projektů probíhá klidně i několik dní, jednotlivé soutěžní návrhy bývají předmětem intenzivní diskuze nejen z estetického, ale i z funkčního či ekonomického hlediska. Výsledky každé architektonické soutěže jsou vždy náležitě představeny veřejnosti např. formou výstavy, různých prezentací a webu. Nejinak tomu bylo u KD Slavie. Veřejná výstava soutěžních návrhů proběhla přímo uvnitř kulturního domu, návrhy jsou dosud ke zhlédnutí na webu pořadatele soutěže i na webu města (včetně kompletního pdf vítězného projektu), protokol ze soutěžního dialogu například na stránkách České komory architektů, vítězný projekt byl hojně publikován, průběh soutěžního dialogu byl průběžně komunikován s veřejností. Vizualizace s půdorysy a základními údaji o projektu dokonce přes rok visí na plakátovací ploše přímo před budovou Slavie. Zato stanoviska památkářů obvykle nepodléhají žádné veřejné kontrole ani širší odborné diskuzi. Jsou zcela nepředvídatelná. Zpravidla jde o subjektivní vyjádření jednoho člověka vzniklé za zavřenými dveřmi kanceláře. Bez jakékoli zodpovědnosti za investici nebo za rozvoj městského prostředí.
A tak zatímco někteří jedinci podepisují tři roky (sic!) po oznámení vítěze soutěže petici proti perfektně připravenému projektu, jenž obstál v široké odborné debatě a byl zadán na základě kvalitativních kritérií špičkovým architektům, o jiných projektech se veřejnost dozvídá skoro až ve chvíli, kdy na staveništi stojí bagry. O pár metrů vedle Slavie se potichu schyluje k zástavbě vnitrobloku památkově chráněné budovy základní školy Dukelská novou tělocvičnou. Co na tom, že tento projekt, vzešlý z „dynamického nákupního systému“ díky nejnižší nabídkové ceně, postrádá elementární architektonickou kvalitu, nebo že ho projektují inženýři bez architektonického vzdělání (sic! – srovnejte portfolio zmíněných francouzských a rakouských ateliérů s referenčními stavbami budějovické projekční firmy MANE Engineering). Vyjádření památkářů k projektu bylo kladné a používá zoufale plytké, povrchní a zcela subjektivní formulace. Nevadí absence kvalitního zadání, nevadí absence architektonické studie (jak může rovnou bez studie vznikat dokumentace k územnímu řízení?), nevadí absence odborné diskuze, nevadí absence útvaru hlavního architekta v celém procesu zadávání. Přitom právě institut městského architekta by měl v současném systému převzít roli kreátora a zasadit se o kvalitní zadání a adekvátní formu výběru projektu. Na jedné straně tedy máme zcela transparentní proces probíhající v široké a odborné debatě, na druhé straně téměř potajmu připravovaný projekt bez jakékoli kvalitativní zpětné vazby. Petice se však podepisují jen proti tomu prvnímu… o tom druhém téměř nikdo neví.
Jak dál?
Místa ve veřejné správě by měli zaujmout architekti (kreátoři) a památkáři (konzervátoři) ve vyvážené rozhodovací pozici, jako je tomu v zahraničí, kde při rozhodování o návrhu na úřadu platí pravidlo „čtyř očí“, tedy rozhodovat musejí architekti a historici spolu, nikdy sám památkář. V zahraničí nejsou využívány v tak hojné míře metodiky památkové péče jako u nás, ale naopak je zde podporováno kreativní myšlení, které podléhá veřejné architektonické soutěži a odborné kritice. Pak lze rozpoznat i kvality současné architektonické vrstvy. To například dobře pochopili v Litomyšli, která je dnes označovaná za Mekku moderní české architektury a obyčejná prodejna levného obchodního řetězce tam vypadá lépe než tělocvična projektovaná do vnitrobloku historické školní budovy v Budějovicích.
Jistě, většina nově postavených domů si naši pozornost ani péči nezaslouží. Přesto existují stavby, které lze prohlásit za památku již v okamžiku svého vzniku. Například Muzeum Liaunig v Neuhausu, realizované v roce 2008 podle projektu studia Querkraft Architekten, bylo prohlášeno památkou čtyři roky po svém dokončení. Ale nejsme v Rakousku. V českém kontextu je nutné si položit otázku, kolik architektů nebo památkářů je schopno kvality současné architektury rozpoznat? A jakou kompetenci mají stavebních inženýři, kteří u nás drtivou většinu projektů zpracovávají? Není snadné definovat, co je pro náš vývoj důležité, což se ukazuje zejména v problematice ochrany architektury 2. poloviny 20. století, o kterou stále jaksi pečovat neumíme. Parafrázuji ale na konci legendárního historika umění Ivo Hlobila: Vždy je lepší zachránit něco, co se později ukáže jako méně významné, než nechránit nic a pro budoucnost ztratit vše. A co je pamětihodné, je hodné i naší péče – nikoli ve smyslu rigidní ochrany, ale v rozvíjení hodnot, proměnlivého obsahu a trvalejší formy. K všeobecné shodě nad definicí těchto hodnot čeká naši společnost ještě dlouhá cesta.
Autor je architekt a šéfredaktor časopisu ERA21.
Oproti tištěné verzi byl článek aktualizovan s ohledem k dalšímu vývoji událostí.
Poznámky:
1 Srov. Jan Jehlík, Tomáš Drdácký a kol: Skrytý řád a vnitřní podstata jedinečnosti historických měst České republiky. FA ČVUT v Praze, 2020.
2 Roman Koucký: Úřad kreátora. Praha: Zlatý řez, 2008.
1 komentář