Text: Jiří Ptáček
Medailon kostela Nejsvětější Trojice: Milena Hajná
Foto: Nika Brunová (portrét), Jiří Ptáček a archiv Lukáše Hájka
Kdo poslední dobou prošel kolem špitálního kostela Nejsvětější Trojice na Pražské třídě, asi nepřehlédl výrazné symboly v nikách na jeho fasádě. Jde o stálou realizaci výtvarného umělce Lukáše Hájka, s níž zvítězil v soutěži uspořádané územní památkovou správou Národního památkového ústavu. S autorem jsme mluvili o přístupu, jaký pro dílo na cenném historickém objektu volil, ale také o církevním umění, uměleckých soutěžích a jeho o práci pro okrašlovací spolek.
Co tě na soutěži Národního památkového ústavu zaujalo natolik, že jsi se rozhodl zaslat vlastní návrh?
Určitým lákadlem byla konfrontace se sakrální architekturou, která je po staletí tradičním nositelkou výtvarného umění. Moc se mi líbilo, že NPÚ vypisuje soutěž, i když do nik klidně mohla osadit malby podle vlastního rozhodnutí. Cítil jsem, že tam někdo dělá svou práci poctivě, a uvědomuje si, že mohou existovat i jiná řešení. Svou účastí jsem chtěl takové uvažování podpořit.
Byla to tvá první soutěž na veřejné dílo?
Nebyla. Během studií v Brně jsem se zúčastnil soutěže na dočasnou realizaci pro Dům umění města Brna. Jeho hlavní budovu tehdy čekala rekonstrukce, a tak bylo dovoleno realizovat intervenci, která by jinak byla považována za destruktivní. V soutěži mě vybrali, a já jsem nechal z fasády sejmout nápis Dům umění a část písmen zavěsil na budovu Fakulty výtvarných umění ve znění Neumim. Jednalo se o osobní přiznání, ze neovládám žádnou výtvarnou disciplínu.
Výzdoba nik musela souviset s náměty maleb z 18. století: svatou Alžbětou, Pietou a Nejsvětější Trojicí. Co tě inspirovalo k jejich zastoupení písmeny a piktogramy?
Předně jsem nechtěl jít cestou deskového obrazu, který zadavatelé měli na mysli přednostně. Chtěl jsem zachovat čistotu nově zrekonstruované architektury a nerozbíjet hmoty kostela kontrastními plochami. V souvislosti s tím velmi oceňuji odvahu zadavatele a poroty, že byli ochotní revidovat původní představu, že se musí jednat o klasický obraz na desce.
Vycházel jsem z úvahy, ze realizace není uvnitř, ale obrací se ven, k ulici a veřejnosti, pro jejíž většinu je dnes křesťanská ikonografie nesrozumitelná. Přišlo mi tedy, že nemá cenu dogmaticky trvat na tradičním zobrazení těchto námětů. Zaujala mě představa, že namísto postav použiji písmena a symboly patřičných atributů. Například sv. Alžbětu reprezentuje deformované písmeno A, které má suknici. Pod písmenem jsou pak stylizovaný symbol chleba a ruka chudáka, která se k němu natahuje.
Proč jsi se nerozhodl pro historizující pojetí, které by více splynulo s barokní fasádou kostela? Také tehdy se používaly symboly a ornamenty z písmen: iniciály či anagramy. Tvé dílo s historií kontrastuje, je zjevně z jiné doby, té naší.
Historizující pojetí jsem vyloučil už na začátku. Církev si odjakživa najímala současné umělce a ti tvořili dle v té době aktuálního uměleckého kánonu. Barokní architektura se nalepila na gotickou, v jejímž interiéru visel renesanční obraz. Pokud se nejedná vyloženě o restaurování, nechápu, proč by současní umělci měli malovat jako před čtyřmi sty lety.
On je rozdíl mezi imitací klasického umění a historizujícím pohledem, který z minulosti pouze těží. A když takové pohnutky přijdou, je to s tím „aktuálním kánonem“ složitější. Chápu ale, že toto není tvoje umělecká cesta. Na druhou stranu je znát, že na tradiční ikonografii ses ohlížel.
Samozřejmě jsem si k tomu, jak dané motivy byly zobrazovány v minulosti a podle čeho se dají číst, udělal rešerši. To jsem se snažil zachovat. Pouze jsem se rozhodl pracovat s typografií namísto postav. O Alžbětě jsem již mluvil, takže svůj přístup mohu ukázat na Pietě, v níž kompozice písmen evokuje postavy plačící Marie se zesnulým Kristem na klíně. Jen u Nejsvětější Trojice jsem musel přistoupit k určité autocenzuře. Při způsobu, jakým jsem chtěl užít počáteční písmena slov Otec, Syn a Duch totiž hrozilo, že budou čteny jako zkratka ODS. Takže jsem zachoval atribut trojúhelníku, přidal tři tečky a trojjedinost vyjádřil propojením písmen N a T.
Kostel sice není v církevním majetku, ale přece jen to je objekt původně určený k naplňování duchovních potřeb křesťanů. Ovlivnilo to, jak jsi k návrhu přistupoval?
Určitě. Přistupoval jsem k tomu se vším respektem k historii místa a původnímu účelu kostela i špitálu. A také s respektem ke praktikujícím věřícím. Právě proto jsem nechtěl předložit něco, co všichni důvěrně znají a očekávají. Křesťané byli po staletí ve svých chrámech konfrontováni s novými uměleckými směry. A mnohdy to uměli ocenit. A tak věřím, že ti současní jsou neméně pokrokoví.
Uvažoval jsi nad dnešními podobami církevního umění i obecněji? Osobně jsem dlouho pochyboval, jestli se křesťanské církve budou s to se soudobému umění otevřít. Poslední dobou ale zaznamenávám pozitivní příklady, kdy se tak děje: např. v oltářním obrazu Luďka Rathouského pro Husův sbor v Dobrušce, u sloupu Václava Cíglera v Piaristickém kostele v Litomyšli a v některých dalších případech. Myslíš, že se vztah mezi církvemi a výtvarným uměním proměňuje?
To nedokážu posoudit. Pro mě je církev – a teď mám na mysli tu největší, katolickou – nepřehlednou a neprostupnou institucí. Tyto pozitivní příklady považuji spíš za díla konkrétních poučených osob než za nějaké nové systémové tendence. Na druhou stranu věřím, že pozitivní příklady motivují. Jenže vždy tu s námi bude i česká zaprděnost, náš národní rys.
Pro České Budějovice je každopádně dobrou zprávou, že místní zadavatel stojí o zapojení uměleckého díla do architektury a ještě kvůli tomu vyhlásí veřejnou soutěž. Co si obecně vzato o soutěžíš myslíš?
Už jsem říkal, že mezi hlavní důvody, proč jsem se zúčastnil, bylo tušení, že za touto ne úplně správně vypsanou soutěží skrytě stála touha udělat něco navíc a líp, nad rámec měřitelných povinností. Myslím, že v tomto případě se stalo něco skvělého. Takového mindset shiftu většina lidí není schopna. Zároveň nevěřím, že musíme začít vypisovat všemožné výtvarné soutěže jen proto, že to někde zafungovalo. Přínos by soutěže měly mít hlavně pro instituce a veřejnost. Ne všechno musí být spamováno uměním. A už vůbec ne tím trvalým. Mě by se například líbilo, kdyby NPÚ za takových pět nebo deset let vypsal novou soutěž. A moji práci nahradil jinou.
A co jsou ty další podmínky, za nichž bys byl ochoten se soutěží účastnit?
Důležité pro mě je, jestli vůbec dává smysl, aby se na nějakém místě umění ocitlo. Protože tam třeba žádné umění být nemusí. Procesně je pak samozřejmě důležitá přítomnost a složení odborné komise. A na konci je důstojná odměna.
Do půlky minulého desetiletí jsi byl poměrně aktivním tvůrcem objektů. Později jsem se ale s tvou prací setkával jen zřídka. Je to pouze má osobní optika, když si myslím, že jsi se s výtvarným uměním tak trochu rozžehnal? Čemu se věnuješ?
Máš pravdu. Posledních několik let umění nevytvářím. Je to výsledkem souběhu několika faktorů. Jedním z nich byly změny v osobním životě. Svépomocí jsme stavěli dům a na svět přišli dva kluci. Na umění tedy nezbylo dost času. Na umělecké scéně jsem se navíc většinou pohyboval na úrovni, kde vystavování není z ekonomického hlediska dlouhodobě udržitelné. Nabídky na výstavy tedy byly, ale v určitých rozpočtových hladinách je nejde dělat donekonečna. Nabyl jsem rovněž dojmu, že kolem sebe vidím spoustu skvělého umění, takže další už není třeba vytvářet, protože bych vlastně nedokázal nabídnout nic zajímavého. Kromě toho mě zaměstnává a naplňuje práce pro místní okrašlovací spolek.
Původně jsem myslel, že bys našemu čtenářstvu řekl víc o běžných peripetiích umělecké práce v podfinancovaném kulturním sektoru. Rychle to ale povím za tebe, abych se mohl zeptat na to, co mě na tvé poslední odpovědi zaujalo nejvíc. Většinou vytváříš díla pro konkrétní situaci: výstavu nebo veřejný prostor. Vkládáš do toho energii a čas. Běžně to děláš za náklady na materiál. Protože takhle to u nás chodí. A trh s uměním tě nespasí, protože ten náš naneštěstí pořád míří na jiné, konzervativnější segmenty výtvarného umění. Howgh, je to tak! A teď mi prosím pověz víc o práci pro ten okrašlovací spolek. Co tě k ní přivedlo? A co vlastně děláte? Dokážeš v něm nějak uplatnit i to, že – jak sám říkáš – nic neumíš?
Náš spolek ve Slavětíně nad Ohří naplňuje klasickou agendu okrašlovacích spolků. Sázíme aleje, pořádáme komunitní akce, zájmové kroužky pro děti nebo zájezdy do divadla. Cítili jsme, že je po těchto akcích hlad a realita nám dala nad očekávání za pravdu. Myslím, že zužitkovávám to, jak jsem deformován kreativním prostředím. Něco jen tak plácneš a lidé mimo bublinu ti řeknou, že tohle by je nikdy nenapadlo.
Může být realizace pro Nejsvětější Trojici impulzem k další umělecké práci?
Zatím jsem pocítil jen jeden takový impulz: že bych byl vlastně rád, kdyby se tvarosloví mé realizace nějakým způsobem propsalo i dovnitř kostela. Chtěl bych proto s ředitelem probrat možnost nějaké minimální intervence do interiéru, například v podobě svícnu. Myslím, že by to celý projekt pěkně doplnilo. Co se mé další práce týká, pořád něco šudlám, jen to podle mě nemá dostatečnou kvalitu. Jedna výstava ale teď v jednání je.
Nějakou béčkovou úroveň na ni ale nepustíš, ne? I když na druhé straně, muzikanti klidně dělají celá alba z rarit, demáčů a studiových nedodělků. Takže proč by nemohli i výtvarníci, co?
Zatím to vypadá na remix z jednoho dříve dobře prodávaného a kritiky oceňovaného alba. Ale uvidíme až půjdu do studia. Třeba z toho vyleze úplně novej track, kde jen ty poznáš původní basovou linku. Strašně nerad bych ždímal už jednou vyždímanej hadr, takže doufám, že to tak nedopadne.
Lukáš Hájek (*1980) žije ve Slavětíně nad Ohří. Třebaže na Fakultě výtvarných umění v Brně studoval v Ateliéru multimédií, postupem doby se soustředil na trojrozměrné sochařské objekty. Za náměty volil předměty běžné denní spotřeby, např. rybářské splávky, staročeské koláče nebo jehelníček, a převáděl je do monumentálnějších měřítek, která rozezněla jejich geometrickou povahu. Podobně rozvedl do třetího rozměru např. obrazce na dopravních značkách anebo v jedné instalaci volně interpretoval archeologický výkop. Ten vytvořil v roce 2014 na festivalu umění ve veřejném prostoru Kukačka v Ostravě. Vystavoval však také např. v Galerii města Pardubic, Galerii mladých a G99 v Brně nebo v Komunikačním prostoru Školská 28 v Praze.
Špitální kostel Nejsvětější Trojice
První písemná zmínka o špitálu s kostelem Nejsvětější Trojice pochází z roku 1515. Základy samotné stavby jsou ale zřejmě mnohem starší. Rozšířením a významnými barokními úpravami špitál s kostelem prošly v průběhu 60. a 70. let 18. století. Právě tehdy malíř František Jakub Prokyš (1715–1791) vyzdobil interiér kostela barokními nástěnnými malbami. Zda byl i autorem tří výjevů v zazděných okenních nikách na vnější zdi presbytáře, není jisté. Doba jejich vzniku není známa stejně jako jejich autorství. Podobu těchto vyobrazení navíc známe jen zhruba – z fotografií pořízených na počátku 20. století. Tehdy malby byly ve velmi špatném stavu. Při stavební obnově na konci 20. století se již v nikách nepodařilo nalézt ani jejich fragmenty. V současné době budovu špitálu užívá územní památková správa Národního památkového ústavu. Interiér kostela Nejsvětější Trojice je v závěrečné fázi restaurátorské obnovy.
