Text: Štěpán Balík
Foto: Lenka Pužmanová
Purismus nebyl výsadou pouze architektury. Rovněž jazykovědci, literáti, novináři či herci v minulosti dbali o čistotu slovní zásoby, správnou výslovnost či náležité skloňování. Není to také záležitost pouze poslední třetiny 19. století, kdy bylo vydáno velké množství tzv. brusů, podle nichž se jejich zastánci nazývali brusiči. Brus se latinsky řekne lima a například již v době barokní takové příručky také vycházely. Známé jsou i puristické výtky Husovy, který nabádal, že se má ve výslovnosti rozlišovat mezi i a y. Pocházel z periferního Husince, a tak není divu, že mu fonetika z PrahEA nevoněla. Ve 14. století totiž splývání i a y teprve v centru Čech začíná a pražská výslovnost širokého ea je pozdějšího data, neboť y je původně artikulováno se zaokrouhlenými rty a v ústní dutině vzadu. Hus také zastával názor, že se nemá říkat německé knedlík (v rakouské němčině Knödel), ale česky šiška. Čeština nicméně postupně od roku 1918 získala tolik sebevědomí, že s grácií Kněžny, jak ji nazývá Pavel Eisner v Sonetech kněžně (1945), mávla rukou nad hokejem, fotbalem, rugbym, televizí, emailem, skenem i skenerem a zařadila tyto výpůjčky do svého skloňovacího systému.
Faktor, který v případě puristických snah hraje zásadní roli, je pocit ohrožení a snaha vymanit se z cizího jazykového vlivu. Tak jako i jindy nejedná se pouze o čistě lingvistické argumenty, avšak o důvody politické spjaté s národním jazykem. Budiž toho dokladem prvorepubliková teze o jednom československém jazyce o dvou větvích, která pod vlivem tehdejší ideologie vycházela z konceptu jednoho národa o dvou větvích.
Snaha vymezovat se vůči německým vlivům a čistit spisovný jazyk od germánských nešvarů sahá hluboko do druhé poloviny 20. století. Pamatuji si na frankofonního intelektuála, básníka a textaře Ivo Rožka, narozeného v roce 1925, který mi kolem roku 1995 vyčítal, že používám ve svých textech německé ten samý (dasselbe). Neznaje němčinu, vůbec jsem si neuvědomoval, že se jedná o germanismus, natož že se stylově pohybuji poklesle a měl bych už konečně ovládnout skloňování zájmena týž či tentýž. Podobně moji studenti v kvalifikačních pracích používají germanismus pár (tj. pár příkladů) místo několik, aniž by brali v potaz hovorovost prvého.
Germanismy nás provázejí a jistě budou provázet další generace do skonání češtiny. Některé z nich sice odcházejí do zapomnění (tepich, kór aj.), ale jiné jsou naopak stále velmi živé. Například germanismus helfnout a anglicismus helpnout si vzájemně konkurují i u mladší generace. Mnohé z domnělých germanismů, které bylo z češtiny třeba podle puristů vymýtit, se nakonec podle Jakobsona ukázalo spíše evropeismy. Někdy němčina mohla být obviňována pouze z prostřednictví (zeměpis neboli řecká geografie). Kupodivu ale nevadila staroslověnština, podstatný jazyk pro slovanskou historickosrovnávací jazykovědu, která vznikla jako kalk z německého Altslawisch. Slovotvorně podobně vystavěný hypotetický *rychlovlak neboli Schnellzug už by ale puristickým sítem zřejmě neprošel a upřednostnili jsme formu se slovanskou příponou rychlík. Puristům se nepodařil návrat ke kořenům se substantivem týden, jenž bychom podle nich jako složeninu měli skloňovat bez téhodne, k témudni atd. Z tohoto brusičského rauše pod tlakem úzu nakonec vystřízlivěl i Jan Gebauer, vůdčí postava české bohemistiky konce 19. století.
Urputný odpor k přejímaní cizích výrazů a vytváření neologismů může také souviset s tím, že státnost národa, jehož etnicita je postavena na lingvocentrismu, je vratká či v plenkách, případně je ohrožena. V důsledku konfliktu v bývalé Jugoslávii se od srbštiny emancipovala chorvatština. Podle výrazu zrakoplov „letadlo“ bylo vytvořeno vedle substantiva helikopter tuđmanovské slovo zrakomlat, přičemž zrak znamená chorvatsky „vzduch“. Avšak i čeština a další slovanské jazyky u letadel a vrtulníku šly svou vlastní cestou. Nově ukrajinsky lze použít dokonce hvintokril, i když běžný je výraz věrtolit z ruského věrtoljot. Pomocí spojení slova hvint „vrtule“ a zkráceného krilo „křídlo“ se ukrajinština snaží v poslední době vymanit z ruského jazykového vlivu.
V tomto smyslu stojí za to zmínit i další dva příklady. Ukrajinsky se vysavači běžně řekne pilosos, což je z ruského pylesos, doslova „vysavač prachu“. Dnes je však oficiálně preferován výraz porochoťah. Podobně je v novinách přednost dána novému rozčepirka „deštník“ místo staršího polonismu parasoľka nebo rusismu zontik, který je kupodivu z holandštiny.
Máme štěstí, že Švédi tu byli už 1648. Nakradené vysavače či pračky k vidění v tamních domácnostech nebyly, byť ve švédských muzeích jsou možná dodnes české valchy a jiné poklady. Nenávist ke Švédům postupně asi i u jezuitů i Židů, kteří tehdy Prahu bránili, vyprchala, a tak švédský lux se oficiálnějším českým vysavačem snesou. Možná to je ale důvod, proč v Polsku švédská značka Lux neudělala díru do světa, tedy alespoň tak jako značka „švédská potopa“ (potop szwedzki) v 17. století, a vysavač je polsky pouze odkurzacz.V poslední době na mnoho jazyků, včetně češtiny působí zvláště angličtina a oprávněně se lze zamyslet, proč někdo používá například čelendž, resp. challenge, místo domácího slova výzva. Asi chce být in, neníliž pravda (nicht wahr)? Evidentně stárnu a neposlouchám už stanice, na nichž se loučí Mějte hezký den! Zdvořilostní fráze podle anglického Have a nice day! mi trhá uši. Vynechané v češtině a koneckonců i v jiných slovanských jazycích není u fráze Hezký den! sloveso mít, ale přát. Ať si toho nepřeju, asi také brzy začnu brousit… nejdřív jazyk, pak zřejmě i chodníky a nakonec přebrousím i ten puristický Karlštejn.
