Text: Jiří Ptáček
Foto: Nika Brunová
Od patentování mechanického zvonku na jízdní kolo britským vynálezcem Johnem Richardem Dedicoatem uplynulo bezmála sto padesát let. Přesto ho ne všichni dokážou využívat ke komunikaci.
Asi před patnácti lety jsem se šel projít Berlínem. Byl suchý podzimní den, vzduch už notně zábl v plících, ale slunce ještě dokázalo hřát do tváře. Bezcílnost té vycházky mě činila šťastným pozorovatelem městského terénu. Schönhauser Allee, po které jsem si vykračoval, je vlastně jednou z obyčejných berlínských ulic. Nikam jsem nechvátal, ani Berlín nijak výjimečně nechvátal – a tak jsem se kochal všedností okolních kulis a podobně všedním ruchem ulice. Ze všeho nejvíce na mě ale působili muži a ženy na jízdních kolech. Nejenže byli veskrze mladí a „po berlínsku“ krásní. Byli totiž neuvěřitelně přátelští. Kdykoliv se ke mně některý přiblížil, decentně mě pozdravil cinknutím zvonku a vyměnil si se mnou úsměv.
Trvalo dlouho, než mi došlo, jak špatně jsem ty situace vyhodnocoval. Ti mladí lidé mě vůbec nepotřebovali zdravit a jejich úsměv byl patrně pouze odpovědí na ten můj. Také na mě nezvonili nikoliv proto, abychom si navzájem vyjádřili sympatie. Pouze mi chtěli dát najevo, že celou dobu kráčím po cyklopruhu.
Dodnes si vážím toho, jak nenásilně jsem na to byl upozorňován. I když jsem jim z trasy neustoupil, nikdo se nerozkřikl. Dali mi čas, abych sám pochopil.
Před dvěma roky jsem se pravidelně začal procházet po Českých Budějovicích. Ne že bych po tom tolik toužil, nicméně kňučení a poštěkávání našeho psa mě každé ráno vyžene ven. Naše časem prověřená – a psem vyžadovaná – trasa na několika místech kříží komunikace, které chodci sdílejí s kolaři. To mi umožnilo učinit během těch dvou let odlišná pozorování. Budějcký cyklista (či cyklistka) miluje ticho. Snaží se nebýt slyšen a zaznamenán. Je v tom obsaženo cosi duchovního. A domnívám se, že kdyby bylo možné být u cestování na bicyklu také neviditelný, byl by v Budějovicích jednoznačně nejrozšířenějším dopravním prostředkem.
Protože však kolaře (či kolařku) vidět většinou lze, snaží se této mety dosáhnout alespoň tehdy, kdy se k vám řítí zezadu. Nachystají vám tak překvapení v podobě údivu, jak se k vám dokázali přiblížit, aniž byste o nich byť jen tušili, spolu s úlekem, že jste právě o vlásek unikli jasné záhubě. Jak říkám, je v tom cosi duchovního: vždyť smrt jednou také přijde potichu a bez ohlášení.
Přesto bych alespoň někdy přivítal, kdybych uvědomění si vlastní smrtelnosti nebyl vystavován tak často. Kdyby alespoň někteří decentně zazvonili na vynález z roku 1877, jako to před patnácti lety činili nebozí Berlíňané a Berlíňanky. Nemá ale v našich končinách zvonění v dopravě špatnou reputaci? Není jeho pověst poškozena troubením nervově zhroucených řidičů a řidiček červících se v kolonách druhého auty nejhustěji zaneseného města v Česku? A není vnímáno spíš jako výhrada než jako upozornění? Každopádně zvonit se se dá různými způsoby. Například „crrrrrrr crrr crrrr“ anebo třeba „cink“. V Berlíně jsem zažil „cink“ následovaný úsměvem, i když jsem si zasloužil „crrrrrrr crrr crrrr“. Přesto tam po cyklostezkách už nechodím.
