Text: Jiří Ptáček
Foto: Lenka Pužmanová
Vybrat pětici „nejzajímavějších německých architektur“ v Českých Budějovicích znamená vybírat jak z budov, jež si nechali stavět místní němečtí obyvatelé a jimi zřizované organizace, tak i stavby od tvůrců, kteří sem přicházeli z rakouské části monarchie, zejména z trendy určující Vídně. Jedněch i druhých je v Budějovicích habaděj. Následující výběr se omezuje na výstavbu 19. a 20. století. Vězme však, že „německá“ ruka a mysl prostupují celým naším městem, od jeho založení po dalších šest set let.
Německý spolkový dům
1871-1872
Německému spolkovému domu se věnujeme ještě na str. XY tohoto čísla. Vzhledem k faktu, že se jedná o nejokázalejší projev německé přítomnosti ve městě, ho ale v Top 5 nemůžeme opomenout. Poněkud překvapivé může být, že za jejího tvůrce si představitelé zvolili architekta, který Čechům postavil pražské Prozatímní divadlo. I když se historikům jeví jako pravděpodobné, že jeho cesta k prestižní zakázce vedla přes osobnost podnikatele Antona Eggerta, kterému Ignác Ulmann patrně Na Sadech postavil rodinné sídlo, je zadání navrhnout pomyslný středobod veškerého národního kulturního a spolkového života dokladem „nadnárodní“ velkorysosti tehdejší německé elity. Je zde však ještě jedna, starší nit vazeb mezi Ulmannem a Českými Budějovicemi: úpravy projektu impozantního Lannova paláce naproti dnešnímu Masarykovu nádraží v Praze z konce 50. let 19. století. A jak se dočtete v rozhovoru s Jeremy Kingem na str. XZ, byl Lanna jak Vojtěch, tak Adalbert.
K Německému spolkovému domu patřila i rozlehlá zahrada, zhruba v místech dnešního Parku Dukelská, tehdy ještě od domu neoddělená mostem. Za pěkného počasí se tak posedávalo v zahradní restauraci, kulturní a společenské události se odehrávaly v letním amfiteátru a turnerská cvičení na venkovním cvičišti.
Palác Včela
1895-1896
Třípodlažní nárožní Palác Včela dodnes převyšuje okolní zástavbu kolem hlavního budějovického náměstí a dokládá tak sebevědomí spolku místních německých podnikatelů Biene, Spar- und Vorschuss-Verein. Ten si ho dal postavit podle projektu vídeňského architekta Petera Paula Branga v samotném závěru 19. století v historizujícím slohu tzv. německé neorenesance. Sloužil nejen obchodním účelům spolku, ale zahrnoval rovněž přízemní obchody, velkorysou kavárnu v patře a byty. V suterénu bylo po dostavění budovy umístěno také „kaiser-panorama“, atrakce z přelomu století, jejíž rychle rotující stereoskopické obrázky vyvolávaly iluzi prostoru a pohybu.
Bohatá sochařská výzdoba je dílem sochaře a ředitele Městského muzea Richarda Kristinuse. Vedle samostatných reliéfů úlu a včely jde jednak o figurální sochy Spořivosti a Píle, jednak o postavu „německého patricie z poloviny 16. století“ na vrcholu průčelí obráceného do náměstí.
Pro architekta Branga, mimo jiné autora Městských lázní v Liberci či v Ústí nad Labem, nešlo o poslední budějovickou úlohu. Na počátku 20. století byl podle jeho návrhu hned za tokem řeky Malše na Lineckém předměstí postaven rozsáhlý Okresní dům – sídlo okresní samosprávy spolu s chudobincem a stravovnou.
Kolonie Heimstätte
1908
Osud Kolonie Heimstätte je příběhem o nenaplněném záměru vybudovat zahradní město. Za jeho myšlenkou stojí stejnojmenné německé stavební družstvo, finančně podporované řadou movitých německých občanů Budějovic. Ti oslovili urbanistu Siegfrieda Sitteho, který jen krátce předtím navrhl, jak by se mohlo zastavět Vídeňské předměstí. Zatímco z prvního návrhu nakonec nic nebylo, v prostoru jižně od areálu nemocnice se přeci jen stavělo.
Siegfriedovým otcem byl architekt a urbanista Camillo Sitte, autor vlivné knihy Stavby měst podle uměleckých zásad. Mezi jím vznášené požadavky patřilo např. zalamování ulic nebo zdůraznění významu volných prostranství pro veřejný život obyvatel. V budějovickém projektu toto uvažování silně rezonovalo. A to jak v rozvrhu zakřivené uliční sítě, tak v kombinaci dvojposchoďových bytových domů s početnými rodinnými domy, jejichž vnitrobloky vyplňovala zeleň zahrad. Ohniskem společenského života se měl stát park s hřišti.
Proti naplnění Sitteových myšlenek pochopitelně zapracoval čas, který je pro uskutečnění takto rozsáhlých komplexů nutný. Uliční síť a některé domy z doby před 1. světovou válkou zastavovací návrh respektovaly, nicméně s dalšími desetiletími se od něj výstavba stále více vzdalovala. V ulicích Boženy Němcové, Purkyňova či Boletická však lze dodnes zahlédnout stopy snahy vtisknout této části města moderní koncepci rezidenční výstavby.
Městská spořitelna
1912-1913
Podobně jako spolek Včela se také jiný úspěšný finanční ústav – Městská spořitelna, založená v 50. letech 19. století z iniciativy podnikatele Vojtěcha Lanny a starosty Františka Klavíka – rozhodl na počátku 20. století vystavět si nové reprezentativní sídlo. Volba padla na nároží Hroznové a Krajinské ulice a na relativně mladého, v roce 1910, kdy se svým návrhem uspěl v soutěži, ještě ani ne třicetiletého vídeňského architekta Heinricha Carla Rieda (1881-1957). O úplného začátečníka ovšem nešlo: v roce 1911 byl v Brně veřejnosti zpřístupněn Kaiser Franz-Josefs-Jubiläums Künstlerhaus, velký výstavní pavilon dnes známý coby Dům umění města Brna (na konci války vybombardovaný a krátce nato přestavěný Bohuslavem Fuchsem).
Podle historiků architektury prozrazuje Riedlem navržená budova Městské spořitelny inspiraci florentským Palácem Medicejů, šlechtické, uměnímilovné a také bankéřské rodiny. Svou výškou a mohutností se zřetelně přihlásila o právo dominovat svému okolí – mimo jiné i Masným krámům, které však tehdy ještě nebyly oblíbenou restaurací. Okolojdoucí dodnes ohromuje mohutnými mřížemi, nahrubo otesanými kameny přízemní rustiky a o něco výše i bujnou sochařskou výzdobou, kombinující antické mytologické postavy, alegorie Průmyslu, Zemědělství a Obchodu a znaky města, Čech, Rakouska a Uherska. Plastické prvky na fasádě dále doplňují sgraffita se čtrnácti postavami v německých krojích z blízkých vesnic. Opulentní vnější výzdobě odpovídá i obdobně bohatě pojednaný interiér. Aby takto komplexního vyznění dosáhl, přizval Ried celou řadu rakouských sochařů, malířů a dekorativních umělců své generace. Mezi jinými i Georga Klimta, vynikajícího secesního kovosochaře a mladšího bratra malíře Gustava.
Herecké domy
1941-1943
Herecké domy provází neblahá pověst „nacistické architektury“. Ostatně vznikaly v době okupace, kdy českobudějovické divadlo připadlo pod správu divadla v Linci. Jeho násilnou germanizaci provázela přestavba divadelních prostorů – a rovněž novostavba budovy pro zaměstnance. Strohé, až asketické pojetí Hereckého domu mělo pochopitelně vyhovovat představám o nové říšské architektuře, která razantně odmítla přínos meziválečné avantgardy a obrátila se k tradici. Kdyby jeho fasáda nebyla prostá jakékoliv výzdoby, ještě více by připomínala historické předlohy v klasicismu. Přesto jde o budovu, která na jedné straně citlivě respektuje výšku zástavby ulic Jirsíkovy a Široké, a na druhé straně vytváří kultivovanou hmotovou protiváhu Německého spolkového domu, novogotické školní budovy a novorenesančního Městského muzea. Není tak ukázkou velikášských představ nacistického Německa, byť nelze pominout její dobový symbolický význam.
O tom, že historie nebývá jednoznačná, svědčí i životní osudy architekta Ceno Kosaka (1904-1985). Architekturu studoval v druhé polovině 30. let ve Vídni a kvůli problémům s novým zřízením, jež zažil po přivtělení Rakouska k Třetí říši, se rozhodl působit na volné noze. Ani do Budějovic ho nepřivedla prominentní zakázka, ale manželství s Herthou Stepanovou, architektkou z rodiny úspěšného budějovického stavebníka Johanna Stepana a mimochodem i vnučkou německého starosty Josefa Tascheka. Jak se dozvíme na webu Kohoutí kříž, měl Kosak nadále „rozpory se stranou“, kvůli kterým byl poslán do koncentračního tábora Ohrdruf. Ještě před koncem války se mu ale s rodinou podařilo odejít do Rakouska. Jeho následná kariéra zahrnuje i společnou „manželskou“ realizaci farního kostela U Dobrého pastýře ve Vídni (1963-1965). Jeho dynamicky seskládané betonové bloky jasně ukazují, že jim modernismus vůbec nebyl cizí.
