Text: Jiří Ptáček
Foto: Lenka Pužmanová, Wikimedia Commons
Německý spolkový dům je zajímavým zrcadlem dějin. Na jednu stranu se rámcově drží účelů, pro které byl postaven. Konkrétní náplň se ale mění podle dobových požadavků. Poslední roky jsme strávili tím, že jsme řešili, co si od této budovy přejeme do budoucna. Otázkou je, jestli spolu s její zamýšlenou rekonstrukcí nemáme požadovat i přejmenování.
Od zahájení provozu v roce 1871 až do konce 2. světové války sloužil kulturním, sdružovacím a politickým aktivitám budějovických Němců. V roce 1945, kdy připadl městu, se v něm nejprve usídlily místní orgány Komunistické strany Československa. Nakrátko se tak stal Stalinovým domem. V letech 1948-1960 se o něj pro změnu staralo vojsko. Pojmenování Armádní dům přitom zlidovělo natolik, že byl Armáďákem nazýván ještě dlouho poté, co se oficiálně stal Domem osvěty. Každé z uvedených pojmenování této budovy odráželo, co chce správce zdůraznit za hodnoty. Německost, vděk sovětskému vůdci a osvoboditeli, významnou úlohu Československé lidové armády v nově uspořádané společnosti a v posledním případě nadřazenost ideového vzdělávání se nad pouhou zábavou. Prozatím posledním přejmenováním dům prošel v roce 1993. Tehdy se stal Slavií. Aniž by koho napadlo, o jaký paradox se jedná.
Kafe a opona
Slavie nebo Slavia se dodnes jmenuje leccos. Pojišťovna, která v roce 1990 navázala na násilně přerušenou historii instituce, která v českých zemích působila od roku 1868. Legendární pohostinský podnik v Praze, jenž je v provozu od roku 1881. Do restaurací stejného jména se chodí v Plzni nebo ve Svitavách. V Mariánských Lázních nebo ve Stříbře se tak jmenují kina. A zapomenout pochopitelně nesmíme na všechny sportovní Slavie, zejména na tu pražskou, která v roce 1892 vznikla při Literárním spolku Slavia původně nikoliv kvůli fotbalu, ale kvůli podpoře cyklistiky. Nechme stranou, že by každý fanoušek Slavie měl pochopit, že by bez intelektuálních zájmů o literaturu byl nejspíše Sparťanem, a posuňme se do roku 1933. Tehdy se pražští sešívaní stali mistry fotbalové ligy a v Českých Budějovicích vznikl stejnojmenný fotbalový klub. Jenže, při všech těch Slaviích, víme ještě vůbec, co vlastně ta Slavie byla zač?
Zdroj: Wikimedia Commons
Jazyk, národ a slovanská sounáležitost
Zatímco alegorická Čechie u našich předků zosobňovala zemský princip vztahu k vlasti, o Slavii bychom mohli říct, že si mnohem lépe „uvědomovala“, že je Slovankou. Namísto země, kterou obývá, dbala zejména o vlastní etnicitu, jazykovou odlišnost a kulturní sounáležitost s jinými slovanskými národy. Často přitom dávala najevo, že právě v tom tkví i češství, například když se v roce 1883 malířem Vojtěchem Hynaisem nechala zpodobit uprostřed výjevu na oponě Národního divadla v Praze. Mocnou imaginární influencerkou se přitom stala v období největšího rozmachu českého národního sebeurčení uvnitř habsburské mnohonárodnostní monarchie.
Vítězství na prázdném bojišti
Vraťme se ale znovu do roku 1993. Tehdy, lépe řečeno krátce po pádu železné opony, která čtyřicet let oddělovala jižní Čechy od Horního Rakouska i Bavorska, bychom určitě neočekávali, že se kdokoliv pokusí obnovovat česko-německou rivalitu přejmenováním „kulturáku“. A nejspíše se o to také nikdo nepokusil. S ohledem na vyčerpanost konceptu panslovanské jednoty, kulturní sounáležitosti mezi Slovany i identifikace alegorické Slavie s českým národem mohl být zvolený název dokonce vnímám jako neutrální a apolitický. Přesto se zrodila bezmála cimrmanovská absurdita neúmyslnosti a mimoděčnosti: nové jméno vítězně završilo dávnou nacionální řež ve chvíli, kdy už z bojiště všichni odkráčeli.
V posledních letech řešíme přestavbu a funkční revitalizaci Slavie. Posouváme ji do středu kandidatury na Evropské hlavní město kultury, domlouváme pro ni finanční injekci z evropských peněz. Nikoho nás přitom samozřejmě nenapadne hrát na nacionalistickou notu. Zároveň ale nikoho nenapadlo, že rekultivaci zaslouží i stávající, vzhledem k historickým souvislostem nemístný název.
Každopádně, nic proti Slavii, zejména té sečtělé, fotbalové.
