Chůze úvozem dálnice přivádí do nového kontextu nejen fenomén cesty, ale i chůzi jako takovou. Je to porušení žánru, subverze. Tak jako rozhovor se sebou, tak jako dlení na ostrově.
Jan Mayen: Jsi jediný člověk, o kterém vím, že šel pěšky podél dálnice D1 z Prahy do Brna. Jak se něco takového může člověku přihodit? O co šlo?
Ondřej Vinš: Šlo o to, že jsem potřeboval odejít ze školy. Po šesti letech studia na AVU jsem touhle závěrečnou procházkou v roce 2015 diplomoval. A titul mi dali.
JM: To je takový praktický důvod. Mě by spíš zajímalo, proč jsi tu nádobu s názvem diplomová práce naplnil zrovna tímto obsahem?
OV: Pravděpodobně k tomu jenom dozrál čas. D1 mi vždy připadala jako dost podivný útvar v krajině. Vlastně je to celé banální; příčinou byly záblesky míst, které zahlédneš, když po dálnici jedeš: věž kostela, občas nějaký statek, polní nebo lesní cesty, co odkudsi připlujou, dotknou se svodidel a zase zmizej, vzdmutý stráně, který zakrývají výhled dál do krajiny. 8. března 2015 jsem si vzal spacák, karimatku a stan a vyrazil. Chtěl jsem poznat vzájemné souvislosti těch fragmentů. Zasadit si je do souvislých vztahů. Při cestě autem jsi jakoby v nějakém chráněném režimu, který ti dává možnost v relativně krátkém čase se přesunout na velkou vzdálenost, ale připraví tě o schopnost vnímat vztahy míst v prostoru, kterým se pohybuješ.
JM: Není to sama podstata dálnice? Jejím smyslem je právě přesun mezi začátkem a cílem cesty. To, co leží mezi těmito body, je eliminováno, protože to nepotřebujeme pro účel, který dálnice plní.
OV: To určitě. Každopádně občas je zajímavé přijít k na první pohled zřejmým věcem tak nějak odzadu nebo aspoň ze strany. Všechno má nějakou konstrukci, na které visí povrch. Tím, že jsem odmítnul používat dálnici obvyklým způsobem, ale přesto se držel v jejím koridoru, do kterého jsem si s sebou přinesl svůj čas chodce, jsem jenom nerespektoval běžné užívání tohoto prostoru. Nic jiného. A čekal jsem, co se mi z tohoto kontextu nabídne k vnímání.
JM: Co jsi viděl?
OV: Ocitnul jsem se uprostřed něčeho, co by se dalo pojmenovat jako zbytkový prostor. Prostor, který tak nějak nedopatřením nebo nezájmem zůstal nakupený stranou při dálničním pokusu o urychlení času. Kupodivu jsem neměl sebemenší problém se tímto prostorem pohybovat. S uplynulými dny jsem vlastně čím dál míň vnímal, že jdu podél dálnice. První den mi hluk připadal rušivý, ale jak jsem se do něj zaposlouchal, hlavně první noc, objevil se určitý rytmus. Rozestupy aut, různé motory, poprchávalo a vlhko naladilo pneumatiky do mlaskavého šustotu. Bylo to skoro jako bych spal u moře. Nešel jsem ani tak podél dálnice, jako spíš okolo ní, spirálovitě – přes mosty, podjezdama, odvodňovacíma rourama a průsakovejma septikama, různýma přemostěníma. Až mě překvapilo, jak je její okolí volně průchodný.
Později jsem pochopil, že dálnice je řezem skrz krajinu jen pro člověka, který není jejím uživatelem. Přestože jsem šel pěšky, moje kroky vedly i tak v dálničním koridoru, který eliminuje jakékoli boční křížení. Největšími překážkami byly kupodivu druhotně navázané statické „zálivy“ oplocených skladů a překladních hal, takových míst neutrálních zón, která přejímají něco z uzlového fungování města a zároveň naplno využívají dálniční sklon k míjení, ke kterým oběma potřebují přilnout co nejblíž. Skrz tenhle prostorový zmatek jsem procházel jen na třech místech – za Prahou, u Jihlavy a před Brnem. Takové okolí Dobřejovic doporučuju pro nastudování současné urbanistické periferní poetiky.
JM: Zajímalo by mě, jak moc pro tebe byla důležitá historie dálnice a jestli jsi případně podle ní nějak směřoval svoje kroky, hledal určitá místa, která jsou pro D1 významná buď po projektové stránce, nebo po té mytologické – dalo-li by se tak říct? D1 od svých ideových počátků při vzniku Československa, přes částečné zahájení stavby během protektorátu až po postupné zprovozňování během 70. a 80. let prošla docela zásadními zvraty. Ptám se kvůli tomu, že jsi se zmínil o divnosti prostoru dálničního koridoru. Mohly se případně tyhle historické změny propsat do samotnou stavbou už tak poznamenaného prostoru? Jako jakýsi součet většího množství vrstev vzájemných nekompatibilností?
OV: Fascinuje mě těch 200 km asfaltu, který leží na povrchu planety; vyrovnává klesání krajiny do údolí prostřednictvím náspů a pilířů a oblouků mostů, zjemňuje stoupání příkopovými zářezy do masivů svahů. Stavbu dálnice je možné samozřejmě chápat jako jakýsi druh sochařského site specific projektu, ale vždycky to bude celkem tvrdý vstup do krajiny, podobně jako kdybys interpretoval hnědouhelný důl z pozice land artu. Často jsem si vzpomněl na Roberta Smithsona, na jeho vylévání asfaltu nebo na turistické průvodce industriálními čtvrtěmi. Materiál je sám o sobě beztvarý, sypký, ale forma, která je mu dána brutálními nástroji – mám na mysli bagry a buldozery – ve výsledku vyznívá překvapivě něžně. Nějaké takovéhle pnutí, švy a nesrovnalosti mezi bezohledností přístupu k realizaci a ladnost, s jakou věc nakonec je, ve mně vyvolávala zvědavost.
Nějaký historický kontext nebo dokonce vyhledávání reliktů válkou přerušených fází realizace stavby nebyl účel cesty, přestože setkání se člověk nevyhne. Jsou to takové kosti, které na mnohých místech vystupují na povrch. Nejviditelněji asi zatopený most přes Želivku, ale to je otevřená zlomenina. Oproti tomu jsem se octl i na silně „spirituálních“ místech, jaká jsem neočekával. Most u Senohrab, klasický betonový oblouk přes údolí, který na svém hřbetu nese dálnici. Dole potok, na stráních les. Obloukem mostu se dalo od jeho paty po schodech vystoupat až do nejvyššího bodu, do úzké štěrbiny půl metru vysoké, do které se vtáčel jeho jazyk a odkud přepadával na protilehlý svah. Výstup na most se podobal stoupání na nějakou sakrální architekturu, mělo to v sobě něco pyramidického; v nejvyšším bodě, těsně pod projíždějícími auty, které duněly po betonu nad mojí hlavou, bylo něco jako kaple, nebo něco co by se dalo nazvat intimním zákoutím dálnice, o kterém bys, být pouze řidičem, vůbec nevěděl. Po cestě bylo vůbec dost materiálu na připsání další kapitoly do Bachelardovy Poetiky prostoru.
JM: Cesta se stává cestou, pokud je chozena. Souhlasil bys s tím? Neměl jsi chuť cestu za uplynulých sedm let zopakovat? Nebo se k ní nějakým jiným způsobem vrátit?
Nemyslím si to. Cesta je spojnice vytyčená schůdností terénu. I když přestane být používána, zbyde předpoklad cesty, který je možno obnovit, pokud se terén nepromění. Až do nedávné doby vedla hlavní spojnice mezi Prahou a Brnem poděl Labe, od Kolína podél úbočí Železných hor přes Meziříčí; od doby bronzové nebylo třeba ji měnit. Potřeba nynějšího způsobu přesunu narýsovala do krajiny téměř přímku, a vrstevnice byly zaobleny. Cestu nebylo třeba hledat v absolutním slova smyslu, byla vytvořena. Není určena pro pěší chůzi, proto je poněkud vytržena z plynutí času ve svém okolí.
Párkrát jsem se k D1 vrátil, asi před čtyřmi lety mě oslovily kurátorky galerie Tic Zuzana Janečková a Katarina Hládeková, zda by bylo možné nějakým způsobem prezentovat věc D1 na skupinové výstavě tematicky zaměřené na díla, která nějak fungují v kontextu krajiny nebo konkrétního místa. Domluvili jsme se, že půjdeme podél dálnice nazpátek z Brna do Prahy. Mnohými místy jsme prošli jinudy než předtím já sám. Není tedy možně mluvit o nějakém pokusu o vychození paralelní cesty vůči té motoristické, zase jsme šli spirálou, jen se kroutila kolem dálnice jinak. D1 byla prezentovaná i v norském Tromsø, v Laponsku, nad polárním kruhem. K tomu mě přivedly mé rozpracované polární chodecké projekty, zajímalo mě, co se stane, když věc dám k dispozici k interpretaci lidem, kteří žijí v prostoru silně ovlivněném kulturou nomádského způsobu života, v prostoru, kde je na cestu krajinou pohlíženo z jiných perspektiv a kde i krajina samotná má svou volnou rozlehlostí poněkud jinou perspektivu.
JM: Připadá mi, že tvá chůze podél D1 má něco společného s objevitelskými výpravami do neznámých končin světa, alespoň tedy tuším nějakou takovou analogii; jen nepřináší žádné vědecké poznatky obohacující civilizaci – žádné kartografické, botanické ani geologické informace. Zůstává pouze tvá zkušenost, o které je možné jen vyprávět. Proč tak… pravěký způsob nazírání té události?
OV: O cestě je možné jen vyprávět. Imaginaci nepovažuju za zdroj omylu.
JM: Přeci jen, tahle… walk the line zůstává vlastně takovou intimní performance, jejíž části spatřili pouze řidiči aut a osoby, které jsi náhodou potkal.
OV: Neoznačil bych to jako performance. Nic jsem nepředváděl. Spíš jsem byl divák a performovalo všechno kolem mě.
JM: Nepřipadal sis občas jako trosečník?
OV: Možná to bylo jen zdánlivé, ale na některých místech hodně silné… zasmyčkování mezi dvěma intenzivními stavy prostoru. O trosečnictví bys mi mohl říct něco ty, jsi přece ostrovan. Máš pobřežní linku mezi oceánem a skálou. To je v něčem dost podobné. Alespoň v tom smyslu, že tvá zkušenost života na souši obkroužené mořem je také ve své podstatě obtížně předatelná. Stejně jako osmidenní cesta podél dálnice.
JM: Máš pravdu v tom, že linka pobřeží je vlastně i linie cesty. Jediná jasně viditelná a navíc schůdná. Do skal do vnitrozemí můžeš vyrazit taky, ale cesty tam nevedou. Není proč tam chodit, vrcholek je vlastně permanentně v mracích. I když zrovna neprší nebo se ostrov neobalí mlhou, málokdy je odtamtud vidět. A když vidět je, po celodenním výstupu vidíš kolem dokola stejně jen moře. Nemám potřebu cest, lehnu si do lišejníku a pozoruju, jak mi prostor tady sám velkolepě performuje, když použiju tvoje přirovnání.
OV: Na to, že málokdy cestuješ, z tvých dotazů soudím, že máš k cestám, nebo obecně k pohybu prostorem docela zásadní vztah. Jakou roli hraje tvá představivost a omezená míra pohybu, kterou ti poskytuje ostrovní topologie?
JM: Žiju na místě, které se vyzdvihlo nad hladinu moře. Dotýkají se tu kontinentální desky, které půlí planetu téměř od pólu k pólu. Pohyb mě zajímá spíš z té geologické stránky. Dost jsem si toho taky nastudoval. Zaujalo mě, že D1 vede napříč jedním takovým vnitrozemským švem. Pokud se nepletu, rozvodí, na jehož hraně dálnice na Vysočině balancuje, je zároveň hranicí Čech a Moravy. Ve zkratce řečeno, co steče z dálnice vlevo, doputuje Labem do Severního moře, co steče vpravo, Dunají do Černého moře. Dále k Ostravě vodu odvádí Odra do Baltu. Na tak malý stát je to docela výkon. Jste vlastně do tří stran nakročená země, geograficky ty části patří každá k jinému celku. Zvláštní, že držíte pohromadě. Asi je to tou dálnicí, je jako kramle, sesvorkovala to dohromady, ne?
OV: Myslíš, že je v tom ještě nějaká metafyzická stránka věci? Že Československo, vzniklé do své tehdejší podoby, nějak podvědomě tušilo, že by mělo svou existenci utvrdit sesvorkováním se dálnicí?
JM: Nevím. Přiznávám, že mnohost možností je pojem, se kterým se mi hůře pracuje. Dřív se mi zdávaly sny, ve kterých jsem při odlivu viděl bloky vysokých náspů a trámů táhnoucích se po mořském dně, taková široká mola, vedla daleko do oceánu a mizela ve vlnách ustoupeného moře. Ty sny mě dost děsily, měl jsem v nich pocit setkání s dávnou předpotopní architekturou. Ve dne jsem pak hledal okolo ostrova tyhle cesty, ale samozřejmě nic nenašel. Myšlenka na možnost dávného pozemního spojení ostrova s okolní pevninou byla dost hrůzostrašná.
OV: Myslíš, že vzájemná prostupnost lidí, jejich difuze a míšení tedy druhořadě spojuje i prostor, v němž je tento pohyb obsažený, do jednoho celku?
JM: Záleží na tom, co mají lidé s sebou v zavazadlech.
Ondřej Vinš (*1985) je vizuální umělec. Výprava podél dálnice D1 byla v roce 2015 základem jeho diplomové práce na Akademii výtvarných umění v Praze. O tři roky později cestu opakoval v rámci programu Boží dílo brněnské Galerie TIC. Přestože se vícekrát zabýval krajinou a topografií, repertoár témat se tím v jeho případě nevyčerpává. A protože nikdy k tématům nepřistupuje mechanicky, je bohaté i spektrum užívaných technik a médií. Může jít o zákresy a mapy, fotografie, zvukové nahrávky, sochařské objekty i o promítání z filmového pásu.
Foto: Jonáš Zbořil, Český rozhlas
