Text: Jan Havlíček
Ilustrace: Jindřich Janíček
České Budějovice se svým okolím jsou nenahraditelnou zastávkou na migračních trasách mnohých ptáků. Podmínky se však vlivem intenzivního hospodaření horší. Problémem je především průmyslové rybníkářství.
Ptačí migrace je bezesporu jedním z nejvíce fascinujících přírodních fenoménů. Mizení a znovuobjevování ptáků dráždilo mysl a představivost od nepaměti. Nejznámější jsou asi příběhy o zimování ptáků na Měsíci, o změně jednoho (v létě se vyskytujícího) druhu v jiný (vyskytujícího se naopak v zimě) nebo o přezimování vlaštovek v bahně na dně rybníků a jezer.
Studium ptačí migrace patří mezi atraktivní a rychle se rozvíjející obor biologických věd, a to i po více než sto letech výzkumu. První kroužkování ptáků za vědeckým účelem se uskutečnilo v roce 1899 v Dánsku a u nás pak v roce 1910, tedy pouhý rok poté, kdy začalo v Anglii a Německu. Každá z nových studií, které dnes vznikají i díky rozvoji moderních technologií v podobě radarových sledovacích stanic, telemetrických a GPS vysílačů atd., totiž kromě odpovědi na jednu otázku s sebou přináší vždy několik dalších.
Miliardy v pohybu
Přes množství získaných informací a poznatků o migraci ptáků nás zkrátka nepřestává fascinovat, když se dají do pohybu celé masy ptáků (odhaduje se, že jen v Evropě jde o více než dvě miliardy jedinců). Stát se součástí tohoto divadla navíc není nijak obtížné. Stačí se jen dívat kolem sebe, poslouchat, nebo se vydat na místa, kudy ptáci protahují častěji. Kromě například horských sedel, kde doslova můžeme sledovat, jak „protéká“ jedno hejno za druhým, patří mezi taková místa i shromaždiště v okolí řek či mokřadů. Zde se mnozí ptáci zastavují, aby načerpali nové síly před tím, než budou pokračovat v dalším pouti.
Mezi taková místa patří i jihočeské pánve. Dříve, než zde vznikly rybníky a později byla okolní, dnes zemědělská, krajina zmeliorována, se zde nacházelo pestré prostředí plné různých mokřadů, močálů, jezer, podmáčených lesů a luk, jímž se klikatily potoky a řeky. Dnes je tato krajina kvůli působení našich předků jiná, ptáky ale láká stále. A neobyčejně.
Právě díky přítomnosti rybníků můžeme v okolí Českých Budějovic potkat například vrubozobé, tedy různé druhy kachen a hus. V zimním období lze na Vrbenských rybnících, a především na polích a loukách v jejich okolí spatřit i tisícihlavá hejna hus. Většinu z nich tvoří severské husy běločelé, mezi nimiž se ale občas vyskytnou i další druhy přilétající z arktických hnízdišť. V posledních letech jsme zřejmě díky teplejším zimám svědky nárůstu jejich početnosti. Na jaře, kdy odtahují, je vystřídají „naše“ husy velké, které zde hnízdí skutečně hojně. Díky jejich značení víme, že z hnízdišť na Českobudějovicku při tahu navštěvují řadu míst po celé Evropě.
Neudržitelné rybníkářství
V jarním období se také objevují hejna kopřivek, čírek, lžičáků a poláků, čítající i stovky jedinců. Řadu z těchto druhů zde dnes zastihneme bohužel už jen během migrace. Jejich hnízdní biotopy, jako jsou pozvolné přechody rybníků a podmáčených luk, polní a luční mokřady, a hlavně rybníky s čistou vodou a rozvinutou vodní vegetací z naší krajiny neúprosně mizí. Českobudějovicko není výjimkou. Vedle melioračního šílenství, které v minulém století odvodnilo naši krajinu a narovnalo toky, to dnes způsobuje především příliš intenzivní rybniční hospodaření. Pro něj jsou typické vysoké jednodruhové obsádky ryb s dominantou kapra, masivní přikrmování a přidávání tun hnoje, který je jen dalším zdrojem neřádoucích živin. To má za následek jediné – snížení průhlednosti a kvality vody. Ostatně, kdo z vás by se dnes v takovém typickém kapřínu s hnědozelenou kalnou vodou v létě vykoupal? Ještě v nedávné minulosti by to přitom problém nebyl. Průhledná voda s množstvím bezobratlých živočichů není pro vodní ptáky ničím jiným než základní životní potřebou.
Českobudějovický břehouš černoocasý
Na nečetných rybnících s obnaženým dnem můžeme potkat dlouhonohé bahňáky, kteří, jak napovídá jejich název, hledají potravu v bahně a písku. Mezi takové atraktivní lokality patří na Českobudějovicku například Dehtář, Bezdrev, Knížecí rybník, nebo rybníky okolo Haklových Dvorů. Štíhlí bahňáci jsou pravými rekordmany ptačí migrace. Řada z nich totiž podniká až tisíce kilometrů dlouhé přelety, a to na jeden zátah. V současné době je zřejmě absolutním rekordem tah břehouše rudého, který při přeletu z aljašských hnízdišť na asijská zimoviště zvládne během jedenáct dní trvajícího non-stop letu překonat vzdálenost přes 12 tisíc kilometrů. Jedinci tohoto druhu ze skandinávské a západosibiřské populace se jednou za několik let na tahu objevují i na rybnících v Českobudějovické pánvi. Za zmínku stojí také to, že zde hnízdí, jako na jediném místě v celé republice, jeho blízký příbuzný – břehouš černoocasý – přesněji těch posledních asi 2 až 5 párů, které zatím odolávají tlaku intenzivního zemědělství a změnám krajiny.
Na jaře k nám přilétá také rorýs obecný, který na sebe při kroužení nad městem upozorní hlasitým ostrým pískáním. Tento pták tráví ve vzduchu v podstatě celý život – v letu spí i se páří a na pevnou zem (respektive na naše budovy – nejčastěji staré vyšší domy nebo paneláky) sedá jen, aby snesl vejce a následně krmil mladé. Za jeden den tento zhruba čtyři deka vážící pták nalétá i přes 500 km. Při zhoršení počasí mu dokonce nedělá problém se přesunout až stovky kilometrů a vrátit se, až když se opět vyčasí.
Nejen špatné zprávy
Naštěstí jsou ale i druhy, které u nás i v Evropě přibývají, a to často díky cílené ochraně. Z pohledu migrace je z našeho českobudějovického pohledu potřeba zmínit jeřába popelavého. Do nedávna migrovali ptáci ze severněji položených hnízdišť dvěma trasami – západní přes Německo a Francii do Španělska a východní přes Maďarsko a následně přes Balkán buď do Itálie a Tuniska, nebo do Turecka a na Blízký východ. Zřejmě z největšího Maďarského shromaždiště v Národním parku Hortobágy, kde se na podzim potká přes sto tisíc jedinců, ale nedávno začala část jedinců táhnout severozápadním směrem, aby se připojili na západní tahovou trasu. Tato propojka tahových cest prochází také přes Českobudějovicko. V roce 2012 přímo přes město protáhlo několik tisíc jedinců a v okolí města lze protahující hejna spatřit každoročně.
Zapomenout nesmíme ani na zástupce nejpočetnějšího ptačího řádu, pěvce. Mezi nimi je také řada druhů, které podnikají úžasné cesty a řada z nich buď v Českých Budějovicích hnízdí, nebo tudy protahuje. Vždyť třeba takové vlaštovky obecné, které hnízdí i v podloubí domů na Náměstí Přemysla Otakara II., podnikají každoročně cesty až na jih Afriky. Na zimu k nám pak přilétá řada ptáků ze severu, například pěnkavy jikavci, některé sýkory, nebo čížci a zvonci.
Okolí Českých Budějovic, ale i vlastní město, navzdory mnohým neblahým trendům bezesporu stále patří mezi ornitologické perly České republiky. Vždyť ptačí rezervace Vrbenské rybníky s jedinou českou kolonií kolpíka bílého, který na zimu migruje do Středomoří a na sever Afriky, je sevřena mezi dvěma největšími sídlišti. Abychom si toto privilegium, tedy náklonnost ptáků k Budějovicím, udrželi, je potřeba se zaměřit na ochranu a zlepšování stavu nejen lokalit v okolí, ale i ve vlastním městě – vedle péče o hnízdní či migračně významná místa je proto nutné účinně předcházet kolizím ptáků s našimi stavbami a infrastrukturou.
Autor je ornitolog.
