Pod Skálou 139, Boršov nad Vltavou
Text a foto: Cyril Nováček, Ricardo Picante
Zdravíme všechny čtenáře, kteří vzali do ruky další vydání metafyzického plátku Milk&Honey a těm, kteří nalistovali až sem, k pravidelné rubrice Budějckých 4ek, gratulujeme. Tématem aktuálního magazínu je cesta, která se celým číslem vine jako cesta. Uááá, být nám o pár let méně, už si za tohle přirovnání leštíme Ortena. Cesta je cíl, cesta je koncept. Máváme nahoru Marcelu Duchampovi a pro tentokrát se rozhodneme nesetrvat v širším centru ale zažít dobrodružství v MHD cestou z města do jeho přírodnějších okrajů.
Sedmička mířící do Boršova se kolíbá jako nový pasažér, který v sobě má těch sedmiček už určitě víc. Za solidní našrotismus o půl 7 dáváme zlatýho bludišťáka a kocháme se výhledy na novostavby na Včelné, které se pro změnu zase můžou kochat malebnými výhledy do protihlukových zdí. Za 15 minut vystupujeme úplně na jiném místě, než na kterém jsme nastoupili (tady máte tu metafyziku!). Vzhled domů se změnil, vzhled lidí se změnil – žádné nevidíme, přibylo zeleně. Ano, jsme na „vesnici“. Těm, kterým to z nadpisu uniklo, připomínáme, že v Boršově teče Vltava , proti jejímuž proudu teď kráčíme ulicí Pod Skálou do hospůdky Pod Skálou.
Nomen omen, rachnakachna, pastalavista, stoupáme po několikero schodech, procházíme kuřáckou terasou, bereme za kliku a ocitáme se v našem dnešním útočišti. Hned při vchodu si všimneme dvou věcí. Tou první je skála uvnitř, která trochu působí jako poprsí Darinky Rollins. Po bližším přezkoumání zjišťujeme, že tady se ale silikonu neužilo. Tímto zdravíme Pavla Nedvěda a jsme rádi, že zase válčí ve starý dámě. Druhou upoutávku naší pozornosti si vyslouží analogoví lidé hrající na analogové nástroje, jejichž politicko-hudební pluralita nás během večera nejednou dojme a my díky ní uslyšíme třeba Kryla a hned vzápětí oblíbeného ostravského písničkáře Mamrda Putina. Jestlipak „dokud se zpívá, ještě se neumřelo“ boří ukrajinské hitparády stejně jako režim kremelského sociopata obilnici Evropy…
Po nedlouhé chvilce si za námi cestu nachází i pan vrchní, což je sympatický elegán v nejlepších letech, a my neochvějně činíme rozhodnutí večera – objednáváme dvě piva, přesněji budějcké Samsony. Od naší spojky máme zkazku, že je zde toto pivo dobré, inu zkusme. Samec, jak ho rádi nazývají naši přátelé ze zemědělské fakulty, totiž nemusí být žádná sázka na jistotu. Známe s ním i takové dostaveníčko, že následného dne po konzumaci nebylo jisté, jestli jsme byli předešlého večera na pivu, nebo čichali toluen a zapíjeli ho gutalaxem. Zvoláním „nosím místo ponožky kousek svojí předkožky“ samozřejmě zdravíme brnkálisty z Křemže!
Jelikož krom ohníčkových klasik slyšíme i vábné bublání friťáku a cinkání talířů, žádáme taktéž o jídelní lístek. Nestačíme ani pořádně rozvinout potlach na standardní témata podporující naše mužství jako je DIY rekonstrukce bydla nebo novinky na post gotické hyperpopové scéně a Samsoni jsou před námi. Gerojům sláva, na zdraví! Pivu velmi rozumíme, můžeme tedy bez obav říci, že je dobré. Opravdu se jedná o tekutou pochutinu, a to nás těší. Stejně tak nás těší nabídka pochutin pevného skupenství, protože krom tradičního utopence je k dispozici například salám s cibulí, olomoucké tvarůžky, chléb se sádlem nebo různé druhy topínek. Když je pak Radim většího rázu, je možné objednat klasiky jako smažák nebo řízek.
Už mi má holka mává, v očích má slzy pálivý a my máme krásný starosti. Jak by řekl klasik: „žádný sraní, se starou paní“ (klídek, Grande Paolo, jo?) a s druhým Samcem náš objednávkový triptych zní Šumava – olomoucké tvarůžky – chléb se sádlem a cibulí. Jsme tedy zaopatřeni a máme možnost využít kognitivních funkcí, dokud ještě existují, že, a pokochat se nezvyklým prostorem. Jednou stěnou srdce hospody je skála. To je prostě fakt, i když naše mozečky to i na druhou dobrou pořád nějak nechápou. Poplácáme ji, není studená ani vlhká. Od vládce čepu se dozvídáme, že je skalní masiv speciálně chemicky ošetřen, aby měl požadované vlastnosti. Věda.
Kromě chemického tuningu je skála pořešena i esteticky. Pod dřevěným stropem je nasvícena zelenou LED páskou a vine se po ní umělohmotná flóra rovněž barvy zelené. Víme, jsme úchyláci, ale nám se to prostě líbí. Celý interiér je řešen hlavně dřevem, na stěnách jsou myslivecké trofeje nebo fotografické dokumentace kytarových performance u ohýnků. Okny v druhé, podlouhlé stěně šenkovny je vidět na venkovní terasu, kde se dá při západu slunce u fortelných stolů pozorovat řeka Vltava. Absentující dveře nám dávají zase vhled do relativně malé kuchyňky, kde čaruje dáma v bílém. Naopak tajemstvím zůstává opředen bar, kam jsou dveře zavřené. Později se ale přesvědčujeme, že i tam je velmi pěkně, jak by řekl jeden pražský brundibár, pan Ektor: „Hodně styl.“
Dnes je bar oficiálně nedostupný, tak snad příště. Jo, a jsou tady taky lidi. Kdo by to byl řekl, že? Několik stolů obsazeno, moderátor večera by klidně mohl zahlásit full house. Nejen plastová sova ovšem vejrá na náš laskominový triptych, který se nám během okamžiku zjevil na stole. Objektiv telefonu zaměřuje červený křížek z kečupu na šumavské topínce a můžeme se do toho dát. Rádi jedním dechem dodáváme, že jídlo nejen dobře vypadá, ale i chutná. K tomu lahodný, výborně načepovaný a nachlazený Samson. Na zdraví a brzký konec zamindrákovaného ubožáka z Kremlu! Další přípitky už věnujeme pouze sobě, páč jsme na sebe po zásluze hrdí, jak nám to hezky v hospodě jde a jak jsme hezcí kluci.
Pod Skálou se nám skutečně velmi líbí. Tempo bytí je zde snad synchronizováno s klidným, ale současně silným tokem Vltavy. Hobousárny zní místností a my jen tak krásně jsme. Když si pak člověk při močení ještě otevře okýnko na hajzlíku tak, aby mohl pozorovat noční řeku, mnoho dalšího nepotřebuje. S ostatními návštěvníky interagujeme hlavně nonverbálně, ale s vřelým panem vrchním oděným do tmavých kalhot s kšandami a bílé košile při donášce dalších rund celkem klábosíme. To, že se toho v paměti pisatele druhé poloviny textu uchová asi tak 6 % je věc jiná. Nicméně, dostáváme info mimojiné o tom, že libé zvuky kytar jsou zde k dostání každý čtvrtek. Pokud tedy na kazetě ortodoxně nesjíždíte pouze Ezomandiase nebo jiné české prokleté básníky, rozhodně neváhejte a donděte za písničkou. Narazíte zde na Boršovany, ale i trampy či poustevníky, které cesty Páně dovedly až sem, do prvního patra. V létě pak dozajista i na vodáky, kteří na bedrech Vltavy připlouvají Pod Skálu zmírnit třes rukou a zakoupit svým traumatizovaným dětem nanuky.
Za zmínku určitě také stojí to, že by se z Budějc do Boršova během měsíce května mělo dát přicestovat po zbrusu nové cyklostezce. Nám už ale houká vlak, tedy emhádéčko, tudíž dáváme závěrečnou zelenou, sifon a pomalu vyklízíme prostor. Schody zvládáme, bus stíháme. Doma naše holky o zážitcích horlivě informujeme (nejmenovaná, holohlavá polovina redakční úderky dokonce v dámském kabátu Max Mara nalezeným u popelnic), abychom jim to druhý den vyprávěli znova. Prostě takový happy end jako od certifikované masérky. Po zážitku z osvěžovny, kde proud řeky sičí a ční tam kdo ví co, stavíme Boršov na roveň Budějcům v rámci snahy o evropské město kultury roku 2028. Tak pravili kluci. Tak čau a díky za přízeň.
