Asi jste si toho všimli taky: když se dáte do řeči prakticky s kýmkoli, dříve či později se váš rozhovor stočí k seriálům. (Výjimku tvoří lidé, kteří milují ruského prezidenta – s nimi se váš rozhovor dříve či později stočí k tomu, že nás Brusel ovládá přes chemtrails a že zeměkoule je placka; nedokážu si ovšem představit žádného člověka bez oboustranné lobotomie, který by si chtěl dobrovolně povídat s milovníkem ruského prezidenta.)
Seriál se na první pohled tak trochu podobá filmu. Zatímco film definujeme jako „audiovizuální dílo sloužící k simulaci zážitků, které zprostředkovává myšlenky, příběhy, vjemy, pocity, krásu nebo atmosféru pomocí pohyblivých obrazů a je určené lidem, kteří nemají na práci nic chytřejšího než se několik hodin dívat na stejné místo“, seriál je audiovizuální dílo, určené lidem, kteří nemají na práci nic chytřejšího než se několik hodin dívat na stejné místo mnohokrát za sebou. Každopádně, seriály jsou pro spoustu lidí tak velké téma, že vám o nich budou vyprávět, a to na pokračování. Prakticky každý vám začne vyjmenovávat seriály, které prostě musíte vidět. Já zpravidla kontruju, že všechny ty zásadní už jsem viděl: Rákosníčka, Křemílka a Vochomůrku, Krtečka a Pata a Mata. Žádný seriál mi nedokáže dát víc.
Například díky Rákosníčkovi jsem se už jako dítě dozvěděl, že je tu cosi, co nás přesahuje: že Země je jen naprosto nepatrným bodem uprostřed nekonečného vesmíru, jenž je tvořený hvězdami, které, když spím, mluví hlasem Jiřiny Bohdalové a zažívají různá dobrodružství.
Cyklus příběhů o Krtkovi se zase zaměřuje na rozvoj osobnosti mladých dospělých. V prvních dílech akcentuje důležitost individuální vůle. Ukazuje, že jen díky vytrvalosti a optimismu může mladý, hormony zmítaný člověk dosáhnout svých cílů: získat kalhotky a auto. Pozdější epizody o Krtečkovi pak pojednávají o tom, že soužití s ostatními sice může přinášet problémy, ale zároveň i usnadňuje jejich řešení, zejména navážeme-li mezidruhové přátelství, například když se skamarádí krteček (88 gramů) a medvěd (600 kilogramů).
Pat a Mat je série příběhů o dvou holohlavých zenových mistrech, kteří už ze svých životů dokázali zcela vytěsnit hněv. Situace, které by nerealizovaného jedince přiváděly k šílenství, zvládají řešit s nadhledem a vědomím, že beztak žijeme v samsáře. Koloběh nekonečných znovuzrození je v seriálu vyjádřen tím, že i když oba zenoví mistři dejme tomu zdemolují dům, zahradu a auto, hned v následujícím díle je vše nové a krásné a začíná se znovu od začátku.
Křemílek a Vochomůrka je řada dobrodružství stejnopohlavního páru, který žije mimo civilizaci nezávislým, trvale udržitelným životem v pařezu. Partneři dokáží toho druhého přijímat takového, jaký je, bez hodnocení. Harmonii jejich vztahu prospívá dostatek vnějších podnětů, takže jejich život neupadá do vyčerpávající fádnosti a stereotypů (mj. například vezou vejce, honí basu, sázejí semínko holala apod.). Každodenní sepjetí s přírodou pak oběma partnerům pomáhá povznést se i nad estetické limity toho druhého – ať už je to demódní a limitovaný šatník (šála, čepička, pyžamo) nebo tělesné nedostatky (obezita, anorexie, velký nos, hlas Jiřiny Bohdalové).
Po těchhle formativních seriálech se mě ty další, které formovaly celou mou generaci, vůbec nedotkly. Ačkoli se mě Šmoulové, Sandokan, Gumídci, Rychlá rota, Přátelé zeleného údolí a Včelka Mája urputně snažili zaujmout svými dobrodružstvími, já v té době ležel v příručkách pro mladé elektrotechniky a za pomoci kladiva a vidličky zjišťoval, co obsahují elektronické přístroje mých rodičů. Pozornost jsem nevěnoval ani seriálům pro dospělé: Žena za pultem mě neoslovila, Plechová kavalerie mě minula, 30 případů vyřešil major Zeman beze mě a doktor Sova pro mě zůstal na kraji města. K dalším seriálům jsem se dostal náhodou až po mnoha letech díky své babičce, za kterou jsem chodil na odpolední kávu.
Moje babička, dej jí pámbu věčný klid, prožila dlouhý a rozmanitý život. Sloužila u bohaté rodiny, pracovala v továrně i na záchodcích, přežila totální nasazení, prvomájové průvody i kupónovou privatizaci, stala se svobodnou matkou, dvakrát se vdala, jednou rozvedla a jednou ovdověla. Všechny tyhle bohaté životní zkušenosti uměla na sklonku života bohatě zúročit: dokázala v jakékoli situaci dávat cenné rady hercům v televizních seriálech. Radila jim pokaždé, když hrála taková ta dramatická napínavá hudba s divoce šmidlajícími smyčci, tedy v podstatě pořád, protože v televizních seriálech jiné než dramatické situace nejsou. „Na tu si dej pozor!“ křičela přes svou kávu na televizor, v němž snědý Alfonso právě vášnivě objímal proradnou Isabellu, a u toho šmidlaly smyčce. „Já jsem ti to říkala,“ smála se o pár dílů později Alfonsovi, kterého Isabella připravila o haciendu, bazén, vrtulník a ropné pole, zatímco Alfonso za doprovodu šmidlajících smyčců odcházel s otřískaným kufrem do dáli snovat pomstu.
Každý seriál je jiný, ale když přijdete po dlouhém, únavném dni domů a pustíte si ten svůj oblíbený, zjistíte, že hlavní poslání mají všechny společné: frustrovat vás tím, jak ubohý, jednotvárný a nudný život vedete. No schválně – kdy vás naposledy zastřelila obří panenka? Kdy jste naposledy zažili vášnivý románek s proradnou Isabellou? Kdy jste naposledy honili basu? Tak vidíte.
Mým snem je jednoho dne natočit pravý opak těchhle nerváků: uklidňující seriál, který bude úplně pravdivý. Nebude si vůbec vymýšlet a bude docela ze skutečnosti. Scénář už mám hotový. Je to dvanáct dílů o člověku, který celý den pilně pracuje a pak přijde domů a pouští si seriály. Sice to nebude úplně napínavé, ale ten člověk bude mluvit hlasem Jiřiny Bohdalové a budou mu k tomu hrát šmidlající smyčce.
