David Zábranský dnes díky svým provokativním textům platí za jednoho z nejznámějších českých spisovatelů střední generace. Ohlas vzbudil už jeho debutový román Slabost pro každou jinou pláž (2006), který získal cenu Magnesia Litera, přestože řada kritiků knihu označila za nepříliš povedenou kunderovskou nápodobu. Zábranský totiž poněkud samozálibně utopil příběh v záplavě rádoby vypointovaných úvah. Pro nás je nicméně podstatné, že jedním z důležitých témat Zábranského prvního románu je touha.
Nejzřetelněji se to ukazuje na postavě Ukrajinky Poliny, jež touží po životě na Západě. Když se v její blízkosti objeví Angličan Sam, který přijel na Ukrajinu hledat v západních zemích ztracenou autenticitu, Polina si ho vyhlédne jako prostředek k cestě na Západ a záměrně se s ním seznámí. Posléze se pár skutečně usadí v Madridu, kde se Polina snaží zapadnout do vytoužené západní reality.
Jak si v loni přeložených Esejích všímá francouzský spisovatel Michel Houellebecq, tato západní realita je ovšem určována spotřební logikou, jejímž architektonickým projevem jsou obří obchodní centra: „Logika supermarketu nutně vede k rozptýlení tužeb; homo supermarcetus nemůže být člověkem jedné vůle, jedné touhy. Z toho plyne u současníka jistá deprese chtění: ne že by lidé toužili míň, naopak touží stále víc, avšak jejich touhy získaly cosi trochu ukřičeného: aniž jsou falešné, jsou z velké části produktem vnějších – řekli bychom v širokém slova smyslu reklamních – determinací.“ Rozmělněná touha stále znovu bičovaná sofistikovanými marketingovými strategiemi se tak stává zdrojem frustrace, neboť koupí zhmotněné kalhoty nedokážou uspokojit Polinu tak, jak snila nad jejich reklamou v časopise.
Postupně si uvědomuje, že nejvíc milovala moře ještě na Ukrajině, když bylo daleko – když bylo touženým nepřítomným objektem, na který se mohla těšit. A stejné je to s celým Západem. Polina poznává, že nedokáže svou východní zkušenost vysvětlit omezenému Západu, pro který Východ zůstává druhým světem vhodným leda k exotické turistice. Zklamána Západem vzpomíná Polina na Ukrajinu a ocitá se v prázdnotě mezi rozptýlenou touhou a nostalgií: „Chce si konečně lehnout na pláž v Andalusii a být šťastná, ale jediné, co dokáže, je lehnout si na pláž a dívat se na všechny ostatní pláže, jen ne na tu, na níž leží.“
Zmiňované logiky supermarketu si nicméně francouzští myslitelé povšimli už ve zlatých 60. letech. Experimentující prozaik Georges Perec zachytil v novele příznačně nazvané Věci (1965), jak se život ústředního páru marně rozdrobuje do zájmu o stále nové spotřební produkty, a psychoanalytik Jacques Lacan přišel s teorií, která vysvětlila nekonečnou spotřebu principem uloženým hluboko v lidské psychice. Podle Lacana patří totiž touha k silám, jež ustanovují subjekt („já“) každého člověka. Touha se v Lacanově pojetí rodí ze ztráty jednoty s matčiným tělem a z primární zkušenosti nedostatku; je namířena k ztracené absolutní slasti, přičemž z rozdílu mezi slastí a její nepřítomností se právě vynořuje „já“ jakožto odlišné od „ne-já“. Absolutní slast původní nerozlišenosti v mateřském lůně je pochopitelně nevratná, takže touha je u Lacana vlastně neuspokojitelnou žádostivostí, která se odehrává v procesu neustálého odkladu svého naplnění. Tento proces lze také popsat jako řetěz neustálých substitucí, kdy nahrazujeme objekt touhy dalšími objekty, neboť jsme stále nedosáhli uspokojení. A není třeba dodávat, že spotřební či zábavní průmysl milerád poskytne naší neukojitelné žádostivosti dostatek nablýskané potravy.
Touha tedy konstituuje lidské subjekty, umožňuje jejich existenci, avšak naplňuje zároveň tuto existenci utrpením. „Toužící člověk nespí,“ píše k tomu David Zábranský, „chce být kdekoliv, jen ne ve své posteli, je vždy o krok před sebou, mimo sebe, duší někde jinde. Přítomnost je zoufalství. Utrpení a nespavost. Cíl se ani nepřibližuje, ani nevzdaluje, je pořád těsně před očima, ale ruka se ho nikdy nedotkne.“ Takové toužení může skončit pouze nekonečným štěstím, které ovšem zůstává jen mlhavou nedosažitelnou představou, nebo smrtí.
Snad se ale nabízí ještě jedna eventualita. Buddhistické nauky řadí mezi své „vznešené pravdy“ také to, že je možné se od touhy (a tím rovněž od utrpení) osvobodit. Zásadní je přitom pochopit nestálost jako podstatu světa a porozumět realitě ne-sebe sama – tedy přesunout pozornost od „já“ více k „ne-já“. Začít by se dalo třeba tím, že až si příště lehneme na pláž, budeme si záměrně všímat právě té pláže, na které se v přítomném okamžiku nacházíme. Třeba nás okolní dění tak zaujme, že na jinou ani nepomyslíme.
Foto: Nika Brunová
