Otavská 397/27
Pozor, toto není optická halucinace!
Dámy a pánové, milé děti, 4ky jsou zpět!
Samozřejmě nevíme na jak dlouho. Co ale víme, je to, že volby jsou za dveřmi a Čechia začíná být po dlouhý době zase best in covid. Lid tak může vzít zahrádky hospod útokem a pít hektolitry piva.
Ani my neváháme a horlivě plánujeme, kam za národním folklórem. A víte, že když do toho zatáhnete 4kové kritérium a odér nepoznaného, tak to není zas taková bžunda se někde uvrtat? Tuhle jsme hnedka zkraje rozvolnění vtrhli na Palačák, a jelikož jsme nevzali za povděk krabičák nebo pervitin, nehezky jsme s vidinou čepovaného ostrouhali. Skončili jsme pak na pětipivu v Masnejch, ve společnosti alfasamců po čtyřicítce, co přijeli na elektrokoloběžkách a svým zakaleným zrakem… Ale to už by byl jiný příběh.
Napodruhé nenecháváme nic náhodě a naše příprava je jako z kanclu starýho dědka Cowleyho: telefonát do podniku, kontrola meteoradaru, kontrola chemtrails radaru, omluva přítelkyním za zkažený večer, studium jízdních řádů. Ano, tušíte správně! Jsme takoví nebojsové a srdcaři, že na naši další 4kovou štaci vyrážíme MHD! Člověk, který není zrovna fetišista-čichač nebo žebrák, co bere pod padesát klacků měsíčně, tento způsob přepravy dobrovolně nevyhledává. Ale co bychom pro vás, milé čtenářstvo, prachy a slávu neudělali!
Respirátory nasazeny, po dobrodružných třiceti minutách s osvícenými lidmi se smartphony v rukách jsme na místě a cítíme se statečně asi jako rusobijec Honza Hamáčků. A kdeže? No přeci na „na na na na ná ná – ná na náná – ná na nananá ná ná ná“. Kdo nepoznal písničku Sídliště Vltava od Bedřicha Smetany, tak je buran a měl by se stydět nebo alespoň vstoupit do Trikolóry. Trolej číslo devět nás vyklopila na severním cípu betonové zahrádky, odkud to máte pár kroků jak do OC Géčko, tak k diagnóze úzkostně depresivní poruchy. My si to ale štrádujeme přímo do Šenku u Hájků.
Samotný šenk je roztomilý socialistický kvádřík usazený do typické „sídlákové“ zeleně, kopírující chodník a odstavný pruh pro všelijaké busy, před kterým je zahrádka. Což v praxi znamená čtyři plastové stolky se slunečníky a židličky. Čtyři ohniska huhlání, výkřiků a cinkání skla, která nám říkají, že národ pookřál, že jsme stále best in chlast.
Panuje překrásné jarní počasí – vítr fouká silou, jež vytlačila poslední zbytky soudnosti z kulicha Gábinky Koukalů, a nebe nad námi se mračí jako barista, když ho požádáte o turka. Teplota atakující hranici deseti stupňů celsia je pak už pomyslnou třešinkou na dortu. Vidina horkého grogu nám pomáhá usadit se na zledovatělá plastová křesílka. Objednáváme si pivo. Pan vrchní zanedlouho přináší dva orosené budvarské půllitry, jež nám vhánějí slzy do očí. Zaprvé proto, že si konečně po sedmi letech nebo po jaké době dáme pivo do skla jako normální pracující lid, a zadruhé proto, že pivo v tomto sibiřském předlétí prostě pít chcete.
Už od pohledu je vidět, že pan vrchní ví. On kdo ví, ten umí. A kdo neumí, vymačkává šťávu z chlebovníků do zavařovaček, které potom prodává za nekřesťanský peníz mládeži s ledvinkami přes ramena. Co naplat, že se naše varlata snaží ukrýt před zimou do podbřišku, pivo je znamenité a i přes protestující sklovinu musíme objednat další. V mezičase máme chvíli na to se porozhlédnout kolem.
Vše, co potřebujete vidět, máte na dohled. Krásnou panelákovou zástavbu, benzinu, autobusovou zastávku, pískoviště, kde převažují hračky nad stříkačkami, a čůrací strom, který je pro dnešní podvečer veledůležitým checkpointem. Vnitřní prostory jsou i nadále uzavřeny z důvodu šíření covidu, eboly a lepry. Nám to ale nečiní žádný svízel, přeci jen proud odrážející se od kůry stromu zpět na kalhoty v našich dušičkách rozdmýchává minitrampský oheň. Osazenstva okolních stolů se protáčí jako fernety, které pan vrchní s ladností přináší ke stolu vedle nás. Přituhuje. Objednáváme další zlaťáky voltáže číslo 12.
Do hovoru s ostatními labužníky se tentokrát vinou ztuhlých sanic nepouštíme, o to pozorněji však sledujeme místní nálevníky. Rozklíčovat sociologický vzorek přítomných se nám nedaří, berte to tedy jako domácí úkol a důvod, proč se do šenku vydat. Augustem Comtem se zde může stát opravdu každý.
Ze samé radosti kolem nás objednáváme ještě jednoho ušáka, ale oba tušíme, že pro dnešek bude tento tím posledním, kterého zde lačně požijeme. I přes příjemné sezení nejsme prostě na dnešní vídrholec dostatečně vybaveni softšelovým spodním prádlem, a protože vlasatější část dua Nováček–Picante v posledních dnech nachází ve své kštici až podezřele stříbrné kadeře, ostávat zde by se rovnalo hazardu se zdravím jdoucím ruku v ruce se zánětem pindíků.
Jelikož jsme ale ještě lačni dobrodružství, necháváme se MHD vysadit Na Sadech a míříme do vyhlášené cukrárny Hostel. Pak už následují jen další piva, chleby s pomazánkou, slivovice z blatenského parostrojního lihovaru, přesun do Široka, další piva, kymácení se, rozbitá skla, otupělé pohledy a přesuny do prdele. To je ale zase jiný příběh, který vám vyprávět nebudeme.
Tak ahój a nezapomeňte podporovat své hospodské, kteří jediní to s vámi myslí dobře!
foto: Cyril Nováček, Ricardo Picante
