Bylo jaro 1943, bylo povstání ve varšavském ghettu a byl Władysław Szlengel

Bylo jaro 1943. Ve Varšavě se nacisté chystali vyvraždit zbylé obyvatele tamního ghetta. 19. dubna však narazili na nečekaný a poměrně dobře organizovaný odpor. Přes dílčí počáteční úspěchy a částečnou pomoc polských odbojových jednotek účastníci povstání ve varšavském ghettu, resp. v tom, co z něho po necelých třech letech existence zbylo, bojovali především o vlastní lidskou důstojnost. Většina z nich s možností, že přežijí, ani nepočítala.

Vyzbrojeni byli špatně a únikových cest bylo příliš málo. Navíc německé jednotky později přešli k taktice totální destrukce a území ghetta postupně srovnávali se zemí. Po třech týdnech od začátku povstání ozbrojený odpor značně zeslábl. Většina Židů zahynula anebo byla zajata a byla ihned odeslána na smrt do vyhlazovacího tábora Treblinka.

Jen některým povstalcům se podařilo uniknout z obklíčení např. kanály a následně se ukrýt díky polské pomoci, k níž vyzvala i polská emigrační vláda v Londýně. Přesto se však někteří prchající Židé setkali s nepřátelským postojem polských spoluobyvatel, kteří je vydali nacistům. Valná většina Poláků neriskovala svůj život a ke zkáze ghetta i k osudu jeho obyvatel se stavěla zcela pasivně. V polské literatuře je postoj těchto tzv. by-standerů zastoupen básní polského nositele Nobelovy cesty Czesława Miłosze (1911–2004) Campo di Fiori přímo z roku 1943, v níž polskou pasivitu v paralelním „gardu“ přirovnává k netečnosti spoluobčanů během upálení Giordana Bruna.

O lidskou důstojnost lze válčit zbraní, lze tak ale činit rovněž angažovaným uměleckým aktem. Władysław Szlengel (1914–1943), dříve slavný varšavský autor kabaretních textů a písní, se stal uznávaným polskožidovským básníkem varšavského ghetta. Jako umělecká ikona v tamním kabaretu svými satirickými verši nejen publikum bavil a vytrhával z prožitku lidské i kolektivní tragédie, ale také souvisle vytvářel konkrétní básnické obrazy dané genocidy. Mj. např. „zdokumentoval“ hrdinský pochod na smrt pedagoga a ředitele židovského sirotčince Janusze Korczaka, jenž odmítl možnost ukrýt se mimo ghetto a se svěřenými dětmi na začátku srpna 1942 odjel do Treblinky. V únoru 1943 se Szlenglovi dokonce podařilo předpřipravit k vydání soubor svých básní z ghetta Co czytałem umarłym (Co jsem četl zemřelým; polsky knižně vydáno až 1977). Nepodařilo se mu však včas utéci z ghetta a na začátku května byl pravděpodobně po odhalení úkrytu zastřelen.

V básni „Mała stacja Treblinki“ šokuje kombinace prosté kabaretní či spíše dětské formy a podprahového holokaustového obsahu (podobně i titul českého literárního svědectví Richarda Glazara Treblinka, slovo jako z dětské říkanky). Dnes nezvyklý název Treblinki (pol. mn. č.) se v polsko-židovském kontextu v dané době objevoval i v jiných textech a reflektoval zjevně existenci dvou sousedících táborů Treblinka I a Treblinka II. Sarkastický obraz reklamy na plyn ukazuje na skutečnost, že Židé ve varšavském ghettu v době jeho postupné likvidace v průběhu roku 1942 a 1943 přinejmenším již tušili, co je v Treblince čeká.

Od roku 1959 v kolektivní paměti Izraele a i jinde na světě připomíná nejen oběti holokaustu, ale i hrdinské činy odporu památný den Jom ha-zikaron la-šo’a ve-la-gvura (zkráceně Jom ha-šo’a,), který se časově váže právě k vypuknutí povstání ve varšavském ghettu. V roce 2021 tato událost připadá na 14. dubna.

Překlad veršů: Štěpán Balík
Foto: Wikipedie