Současná česká architektura škol a školek
Dánské architektonické studio BIG navrhlo v roce 2018 v New Yorku první interiér školy nazvaný WeGrow zaměřený na děti od 3 do 9 let. Jen velmi vzdáleně připomíná interiéry vzdělávacích zařízení, se kterými jsem měla v 90. letech zkušenost. Oproti budovám s úzkými třídami s malými okny se jedná o otevřený prostor připomínající spíše dětské hřiště. Dětem dovoluje volně se pohybovat a učit se z prostředí kolem i od sebe navzájem. Tato učební krajina má v dětech podpořit smysl pro spolupráci tím, že zdůrazňuje transparentní a společné prostory, které tvoří více než polovinu školy. Zadavatelem stavby byla americká firma WeWork specializovaná na vytváření coworkingových center po celém světě, která chtěla vytvořit inspirativní prostředí i pro děti svých klientů.
Tento moderní přístup zohledňující současné trendy výuky se odráží na architektuře škol a školek po celém světě. Stačí se podívat do sousedního Rakouska, kde je výstavba nových vzdělávacích budov důležité téma. V posledních deseti letech zde vznikla řada zajímavých projektů jak ve velkých městech, tak na venkově. Příkladem může být základní škola Sonnwendviertel ve Vídni (PPAG architects, 2014), která vychází z inovativního vzdělávacího konceptu města Vídně vzešlého ze soutěže na „ideální vzdělávací prostředí pro moderní každodenní školní život“. Výuka je zde organizovaná v tzv. klastrech – jednotkách, z nichž každá se skládá ze čtyř učeben, projektové místnosti a týmové místnosti pro učitele. Sdílená oblast před učebnami, tzv. tržiště, pak funguje jako interaktivní sdílený prostor.
Inovativní přístupy k výuce se promítají i do architektury škol a školek v České republice. Podobný princip klastrů můžeme najít u ZŠ Amos v Psárech od SOA architekti (2019), kde je dispoziční uspořádání výukových jednotek členěno do přehledných celků vždy dvou až tří kmenových učeben seskupených kolem společné centrální haly. Přesto se v tuzemském prostředí zatím jedná o několik desítek staveb, které kupodivu vznikají více v malých městech a obcích než ve velkých centrech.
Budování nebo dostavba nových škol a školek ve velké míře souvisí s nedostatkem stávající kapacity. Po roce 2007 začala stabilně stoupat porodnost, což se výrazně projevilo okolo roku 2010 na nedostačující kapacitě mateřských škol, plošně rušených na přelomu milénia. Nutný požadavek navýšení kapacity a také špatný technický stav většiny starších staveb po letech vede k postupné rekonstrukci a rozšíření stávajících budov a jejich nové výstavbě. Po roce 2010 v Čechách vznikla jedinečná příležitost zamyslet se nad tím, jak by mohly vypadat vzdělávací prostory 21. století. Tohoto potenciálu za posledních pět let využily zhruba dvě desítky škol a školek, zohledňujících moderní trendy ve vzdělávání. Jejich vysokou architektonickou úroveň dokazuje i posledních pět ročníků České ceny za architekturu vyhlašované Českou komorou architektů, kdy se do užšího výběru dostala vždy alespoň jedna novostavba či rekonstrukce školy a školky.
Škola, která nabízí, ale nepředurčuje
Healthy Homes Barometer, který se snaží na základě odborných studií ukázat, jakým způsobem stavby ovlivňují kvalitu našeho života, se v roce 2019 zaměřil na vztah dětí a jejich prostředí. Kromě letošního velmi netradičního roku stráví zhruba 1,4 mil. českých dětí ve škole 193 dní v roce a z toho 70 % času uvnitř tříd. Kvalita prostředí přitom podle studií HHB ovlivňuje jejich schopnost učit se až o 15 %. Vliv může mít nejen prostorové uspořádání, ale i větší množství světla.
Právě zájem o světlo se v nových školách a školkách stává často důležitým tématem, jak ukazuje i projekt MŠ v Sedlejově (2018) od Jiřího Ondráčka a Jaroslava Svobody (ARCHOO). Jednoduchá jednopodlažní stavba s pultovou střechou připomínající stodolu je doplněná velkými střešními světlíky, které přinášejí do prostoru množství přirozeného světla. Stavbu ocenila i porota České ceny za architekturu 2019, celkovým vítězem ročníku se však stala MŠ Nová Ruda ve Vratislavicích nad Nisou nedaleko Liberce od architektů Petra Stolína a Aleny Mičekové. Jednoduchá a materiálově netradiční stavba představuje uzavřený komplex s vnitřním hřištěm, přičemž dvojitá částečně průhledná fasáda s velkými průhledy do okolní krajiny symbolizuje hranici mezi dětským a dospělým světem. Třídy jsou otevřenými prostory se spoustou přirozeného světla, které v několika patrech propojují sítě; tlumené tóny prostředí dávají svobodu dětem, aby ho samy ovládly barvami.
Promyšlená práce se světlem a uspořádáním vnitřního prostoru je patrná i na dostavbě školy v Nezamyslicích od architektonického studia Malý Chmel (2017). Nedostačující kapacita prvorepublikové školy vedla investora k rozšíření o novou část budovy se vstupem určenou pro první stupeň výuky. Trojpodlažní stavba je řešena s nejmenším možným množstvím architektonických dělících elementů. Budovu tvoří čtyři obvodové nosné zdi a vnitřní dispozice je členěna do tvaru kříže, kdy se vnitřní stěny ve středu nesetkávají a vzniklé „mezery“ tvoří vstupy do jednotlivých místností. Díky polopropustnému skleněnému materiálu je navíc zajištěn přístup denního světla doprostřed dispozice, zároveň se autorům podařilo vyhnout chodbám. Pomyslnou páteří stavby je pak výrazné nakoso postavené schodiště s přiznanými železobetonovými nosníky.
Učebny nabízejí variabilnější uspořádání výuky než klasické podlouhlé třídy s jednostranným osvětlením zleva. Jak uvedl jeden z autorů stavby, architekt Zdeněk Chmel: „Čtvercové učebny jsou dvoustranně osvětleny; standardně z levé strany, ale taktéž z pravé části zadní strany, což přináší jiný typ prosvětlení – nedirektivní a vstřícnější vůči levákům.“ Na první pohled nenápadná dostavba školy v Nezamyslicích tak vytváří pocit otevřenosti a vstřícnosti za pomoci solidních materiálů. Slovy kritičky architektury Karolíny Jirkalové pronesenými při udílení Cen Rudolfa Eitenbergera: je to „škola, která nabízí, ale nepředurčuje“.
Výrazná architektura mimo centra
Historik architektury Rostislav Švácha v jednom ze starších článků pro architektonický časopis ERA21 uvedl: „Co v Praze, ale i v jiných velkých městech dnes úplně chybí, jsou nové veřejné budovy, které by uměly reprezentovat občanská společenství a dovedly by sloužit jejich potřebám.“ Je paradoxní, že oproti Praze nebo Brnu, kde stavební činnost často určují velcí developeři, kteří vytvářejí komerční stavby, je situace lepší ve městech a vesnicích s menšími samosprávami. Ty postupně budují stavby prohlubující obecné komunitní cítění, jako jsou nové spolkové domy, hasičárny nebo kulturní sály.
V posledních letech se navíc setkáváme i s větším počtem architektonických soutěží, které se pořádají na zcela malé projekty (hospoda v Máslovicích, BOD architekti), nebo s dlouhodobou spoluprací malých obcí s architekty. Příkladem lze uvést spolupráci starosty jihočeského Úsilného Pavla Kašpárka s re-architekty, kterým se za posledních několik let podařilo uskutečnit řadu realizací v obci čítající okolo 400 obyvatel.
Školy v malých městech často fungují jako důležitá komunitní a společenská centra, kde se konají kulturní a sportovní akce – tak je tomu u již zmíněné ZŠ Amos v Psárech nebo u ZŠ v Hovorčovicích (Ondřej Tuček, 2017). Zároveň není výjimkou, že se jedná o skvělou architekturu, za kterou by se nemusela stydět ani velká města.
Dnes již všeobecně známý pavilon ZŠ v Líbeznicích ( 2015) od jednoho z předních českých architektonických studií Projektil architekti je samostatně stojící centrální stavba dispozičně řešená jako mezikruží s vnitřním středovým atriem. Prostor pro 240 žáků v osmi kmenových třídách zároveň po vyučování funguje jako družina. Řešení stavby čerpá z představy sluneční soustavy, kdy kruhové atrium funguje jako pomyslné Slunce, okolo kterého obíhá osm planet. Každá ze tříd je pak zastoupena jednou planetou sluneční soustavy a charakteristickou barvou, se kterými se děti identifikují. Dostavba školy v Líbeznicích je součástí postupně budovaného areálu, kdy mezi starou a novou budovou školy vzniklo sportoviště a hřiště, které jsou volně přístupné veřejnosti a bourají tak hranice mezi soukromým a veřejným prostorem.
Vzor pro České Budějovice?
Ve stotisícovém městě, jakým jsou České Budějovice, zatím školu nebo školku podobné architektonické kvality nemáme. Současná radnice je otevřená architektonickým soutěžím, její pozornost ale nyní směřuje k léta opomíjené kultuře. Dostavba či rekonstrukce škol a školek nebo jejich nová výstavba ve spolupráci s architekty, kteří by reflektovali současné výukové trendy, zatím ve městě není aktuálním tématem. Přitom podle projektu IROP je patrné, že i školy v ČB čelí potřebě rozšíření stávajících kapacit, rekonstrukce nebo zateplení. Je pochopitelné, že na každý projekt není vhodné uspořádat architektonickou soutěž, ale příklady podobných projektů v Líbeznicích, Dobřichovicích, Všetatech, Hovorčovicích, Pacově nebo Sedlejově ukazují, že i drobné projekty se dají řešit ve spolupráci s dobrými architekty.
Výsledná cena se v důsledku nemusí lišit od částek požadovaných školami v rámci dotačního programu. Škola v Líbeznicích investora v roce 2015 vyšla na zhruba 44 mil. korun, z čehož uspořádání architektonické soutěže a prováděcí dokumentace pro soutěž (která zahrnovala i mateřskou školu) vyšla na 1 mil. korun. Částka, kterou požadovala ZŠ a MŠ Dubné na přístavbu nové budovy (6 tříd), rozšíření jídelny, kuchyně, šatny a dvou tříd pro pracovní vyučování předpokládala částku 30 mil. korun. Celkové výdaje na rozšíření podle stránek školy pak vyšly na 54 mil. korun. Je zkreslující srovnávat dva rozdílné projekty, když není zcela jasný rozsah prováděných prací, přesto je patrné, že spolupráce s dobrými architekty nemusí být výrazně dražší. Architektonická soutěž přes administrativní komplikace a navýšení rozpočtu může v důsledku přinést kvalitní realizaci.
Architektura škol a školek se na první pohled může jevit jako nevýznamná v souhrnu projektů, které město zaštiťuje, přesto školy, které v posledních letech vznikají, dokazují, že i tyto drobné projekty jsou důležitou investicí do budování občanské společnosti a budoucí generace. Vytvářejí kultivovaný prostor, který vybízí k otevřenosti, respektu a vztahu k okolnímu prostředí.
foto: Pavel Mezihorák
