Když se nám počátkem prosince scházely texty do čísla, které právě držíte v rukou, vzpomněl jsem si po letech na útlou, ale o to krásnější knížku americké přírodovědkyně Rachel Carson The Sense of Wonder. V ní autorka popisuje řadu společných zážitků se svým tehdy tříletým synovcem Rogerem při prozkoumávání přírodních poměrů na pobřeží státu Maine; pozorování noční oblohy a bouřkových mraků, pátrání po vzácných rostlinách či naslouchání hlasům ptáků a hmyzu. V oficiálních anotacích ke knize se dočteme, že vypráví o tom, jak v dětech zažehnout a uchovat jiskru údivu. Uvědomil jsem si však, že kniha vypráví spíše (nebo přinejmenším stejně tak naléhavě) o pravém opaku: jak nám dospělákům ukazují děti samotné cestu k onomu nikdy nekončícímu úžasu. Roger svou světaznalou tetičku denodenně učil prosté lekci: Kdo se jednou přestane divit, pro toho už ve světě nezbývá tajemství a život dočista vyhasne. To ale jaksi staví na hlavu naše kulturní přesvědčení, že od dětí se toho nemůžeme mnoho naučit – že z dětství je třeba urychleně dospět, aby se člověk stal skutečně sám sebou (a konečně spatřil svět v jeho pravé, odkouzlené podstatě). Moudrost tudíž hledáme u stařešinů, leč málokdy u dětí. Dospět však možná znamená i to, že nechovám předsudky vůči svému dětskému já a že jsem si dobře vědom toho, co všechno si z dětství naopak mohu (a měl bych) uchovat – ať už jde o schopnost žít naplno v nynějším okamžiku, nebo vrozený a dosud nepotlačený soucit se vším živým. A že jsem dětem, své minulosti i budoucnosti, ochotný naslouchat a brát je jako sobě rovné.
netuctový kulturně-společenský magazín budějovické bohémy
