Pár poznámek k dramaturgii budějovických kin
České Budějovice mají zvláštní výhodu. Tři kamenná kina, jedno letní a sem tam alternativní promítání na různých místech. Nakolik je to výhoda, je ve skutečnosti mnohem komplikovanější otázka, než se na první pohled zdá.
Předně, z téměř dvacítky promítacích sálů ve městě pouze kino Kotva (s jedním sálem) disponuje částečně odlišnou dramaturgií než multikina Cinestar ve Čtyřech dvorech a v IGY. Byť se tak dle absolutního počtu sálů ve městě může zdát, že výběr nabízených filmů je poměrně široký, ve skutečnosti oba multiplexy nabízejí totožnou dramaturgii, která se řídí komerčními ukazateli. To je samozřejmě v pořádku, jednak kino si na sebe nějak vydělat musí, jednak běžný divák zajímající se o aktuální nabídku si vybere nějaký film, kino blíže k jeho domovu a jeho očekávání jsou pak relativně vzato naplněna, je to pro něj pohodlné a svým způsobem výhodné. Tuto funkci do určitě míry dramaturgicky splňuje také Kotva, protože pochopitelně ty největší hity taktéž promítá.
Jiná situace nastává, pomýšlíme-li na náročnější diváky, stojící o nekomerční snímky, kterým se nejčastěji (možná trochu nešťastně) říká artové. Bytostně komerční dramaturgie Cinestaru, které se Kotva v posledních letech očividně čím dál víc přizpůsobuje, v podstatě udává tón, jakým budějovická kina „vychovávají“ své diváky – bez možnosti širší a pestřejší nabídky filmů se divácký vkus lidí, co do kin rádi chodí, nijak neposouvá, neexistuje možnost jak. Jde zajisté o trend, který můžeme sledovat delší dobu a zdaleka se netýká jen Českých Budějovic. Krajské město má ovšem 100 tisíc obyvatel a je naprosto vyloučeno, že by zde neexistovala dostatečně početná sorta diváků, která by právě artové filmy v budějovických kinech ráda viděla a chodila na ně.
Filmové kluby
Nejtypičtějším způsobem, jak v Čechách artové filmy do kin dostávat, je mít ve městě založený filmový klub zaštítěný Asociací českých filmových klubů. Ta vám poskytne licenci, sama dané filmy distribuuje a nabízí, nabízí také metodickou či organizační podporu, pomáhá s doprovodnými záležitostmi, jakými mohou být třeba pozvání nějakého tvůrce na besedu apod. Do takového klubu se diváci mohou přihlásit a na filmy promítané klubem chodí s příjemnou slevou. V republice je momentálně něco kolem 130 aktivních filmových klubů. Kromě Zlína jsou ovšem České Budějovice jediným krajským městem v zemi, kde žádným filmový klub není. Dle mého názoru nejde o dobrou vizitku pro kulturní nabídku města, „ve kterém by chtěl žít každý“. Co z toho vyvodit?
Proč není filmový klub ve Zlíně? Je to zvláštní, ale ve srovnání s Budějovicemi je o čtvrtinu menší krajské město doslova obleženo filmovými kluby ve všech okolních sektorech: Uherské Hradiště, Vsetín, Valašské Meziříčí, ale dokonce také Luhačovice nebo Rožnov pod Radhoštěm – celkem osm filmových klubů. Na mapě Jihočeského kraje najdeme klubů šest, v Táboře, Strakonicích, Českém Krumlově, Slavonicích, Dačicích a Soběslavi. Na počet obyvatel „menší“ kraj, než je ten náš, disponuje dvěma filmovými kluby navíc.
Nechci tu říkat, že Jihočeský kraj nebo dokonce že Budějovice jsou místem filmových barbarů, to jistě ne. V podstatě mi jde pouze o to poukázat na fakt, že absence filmového klubu v krajském městě se 100 tisíci trvalými obyvateli a několika tisíci dojíždějících vysokoškolských studentů navíc – to vše něco značí.
Nebývá neobvyklé, že filmové kluby často najdeme i v poměrně malých městech. V zásadě se v komunitě provozovatelů filmových klubů hovoří o jakémsi paradoxu menších, „zapadlých“ měst, kde náročné, pravidelně chodící diváctvo najdete a to se dokáže semknout a šeptandu o výjimečném filmovém zážitku předat dál – jde ovšem o svého druhu pochopitelný paradox, a to z toho důvodu, že často jde o města, jejichž nabídka kulturního vyžití je relativně slabá (méně hudebních klubů, žádné anebo sporadicky vystupující ochotnické divadlo, do galerií je to daleko, literární večery párkrát do roka atd.). Například v Rožnově pod Radhoštěm, které sází na pár větších koncertů do roka, z nichž řádka se týká folkloru a Valašského muzea v přírodě, kde není divadlo a kde tucty kulturních akcí vznikají jaksi odspodu, je možnost návštěvy filmového klubu přesně tím zpestřením kulturní nabídky, na jaké obyvatelé města musejí reagovat a toužit si ho vychutnat.
A ono to funguje poměrně velmi dobře, říjnový program tamního kina Panorama nabízí „jistoty“ jako Mulan, Šarlatána, Tenet nebo Bábovky, ale také environmetální esej Češi jsou výborní houbaři, norský dokumentární snímek Autoportrét o boji s anorexií anebo dánskou novinku Thomase Winterberga nazvanou Chlast s Madsem Mikkelsenem v hlavní roli (a řadu dalších). V poněkud větších okresních městech, jako jsou Třebíč, Prostějov nebo nám bližší Tábor, kde se jistě najde vícero kulturních příležitostí než v Rožnově pod Radhoštěm, promítají filmové kluby alespoň čtyřikrát měsíčně (což není málo, protože provozovatelé klubů pochopitelně organizaci takového biletu téměř vždy kloubí se svým běžným zaměstnáním a klubům se věnují pouze ve volném čase).
Kotva a „ti druzí“
V Budějovicích filmový klub tedy nemáme a je to jistě škoda. Že je zde ve srovnání s okresními městy o poznání více možností, jak se kulturně vyžít, může částečně odpovědět na otázku, proč zde oficiální filmový klub schází – trendy v některých jiných regionech to naznačují. Možná by se zde takový klub zkrátka „neuživil“, protože v žebříčku akcí, na které místní můžou zajít, by dost možná nebyl bůhvíjak vysoko.
To je ovšem čistě teoretická úvaha (podle mě lichá), která má k neprůstřelnosti daleko. Přinejmenším „podzemní“ filmové kluby totiž v Budějovicích v posledních letech vždy měly své místo. Vzpomeňme třeba na filmový klub Canopus při budějovické hvězdárně a planetáriu anebo na cyklus projekcí Zavařená promítačka v Kavárně Matice. Oba tyto projekty ovšem spojuje jeden podstatný aspekt: v zásadě jde vždy o projekce kultovních a kanonických děl filmové historie. Canopus letos připomněl sté výročí narození Federica Felliniho filmem Osm a půl (1963), promítnul klasiky Ivanovo dětství (1962) od Andreje Tarkovského nebo Africkou Královnu (1951) Johna Hustona. Zavařená promítačka nabídla Kmotra (1972) nebo Konverzaci (1974) F. F. Coppoly či Sledování (1998) od Christophera Nolana.
Kanonická díla ovšem hezky razí cestičku i k méně známým či novým filmům, k festivalovým novinkám anebo zajímavým debutům. Silná evropská scéna artových filmu, nezávislá tvorba amerických tvůrců či stále více „horká“ vlna asijských autorů, nemluvě o dokumentech – to vše je sféra, která v kinech v naší republice proplouvá, ale Budějovicím se de facto vyhýbá. V multikinech Cinestaru ji očekávat nemůžeme, v Kotvě bychom ji viděli rádi, ale jak jsem uvedl výše, Kotva se zjevně přizpůsobuje komerční nabídce konkurence.
Jde o zásadní potíž z toho důvodu, že právě Kotva byla dlouhá léta chápána jako subjekt, jenž k artovým projekcím ve větším měřítku směřuje, jelikož město si toto kino ponechalo ve vlastnictví z tohoto konkrétního důvodu, aby se artovým kinem stalo. Čas od času se do veřejného prostoru opakovaně dostávaly zkazky, že v Kotvě bude vybudován druhý, menší sál, speciálně určen právě pro projekce nekomerčních snímků. Nic definitivního ovšem do chodu uvedeno nebylo a budoucnost Kotvy je poměrně nejistá (viz rozhovor s Jurajem Thomou, 1. náměstkem pro kulturu, v tomto čísle časopisu). Ohledně budoucnosti Kotvy je smutné zmínit i fakt, že v poslední době je její dramaturgie nejistá i v tom smyslu, že program na budoucí týdny vedení kina vystavuje poměrně pozdě a pouze na nejbližší časové období. To není zrovna obvyklé.
S Kotvou bylo posledních více než 10 let úzce propojeno Letní kino Háječek osobou provozovatele Jana Turinského. Háječek ovšem letos poprvé provozoval po vyhraném výběrovém řízení spolek Asociace jihočeských audiovizuálních tvůrců. Nutno podotknout, že jej provozoval velmi dobře – kromě několika „hitů“ a novinek vsadil taktéž na různá kanonická díla dějin filmu: Prázdniny v Římě, Cesta do pravěku, pátý díl Hvězdných válek, ale také Půlnoc v Paříži, Psycho nebo Kmotr. Letní kino obecně, dle mého soudu, má fungovat právě takto, jako prostor k setkávání, kam si může každý přijít na to své, ať už jde právě o Psycho, nebo třeba Hříšný tanec.
Konkurence není žádná konkurence
Kino, a u letního to platí především, je ze značné míry sociální zkušenost – chodíte do něj s rodinou, s přáteli, na rande, po projekci se o filmu bavíte. To vše lze zažít jak na přísně vzato diváckém filmu, tak i na náročnějším filmu. Preferovat artové filmy namísto těch komerčních, to není žádné elitářství. Většina lidí to má navíc tak, že během roku ráda navštěvuje obojí typ dramaturgie. Ve srovnání s městem typu Rožnov pod Radhoštěm je ovšem mimořádně zarážející, že na „náročnější“ nebo „zajímavější“ filmy musíme v Budějovicích zajít buď na „undergroundovou“ projekci, nebo čekat na „odvahu“ (případně šílenství, jak chcete) srdcařů typu čtveřice „statečných“ z Asociace jihočeských audiovizuálních tvůrců, která si očividně uvědomila monumentální potenciál letního kina v Háječku a ukazuje i jinou cestu, jak si budějovické diváky „vychovávat“, což ale v „letňáku“ z podstaty věci nelze dělat celoročně.
Dle mého mínění má ohromný potenciál právě i Kotva, na rozdíl od Cinestaru totiž není existenčně závislá jen na prodeji popcornu a předražených limonád, je podporována městem – a co považuji za nejdůležitější, otevření druhého multiplexu s komerční dramaturgií o to víc vybízelo jít trochu opačnou cestou, protože dvě multikina si relativně vzato přetahují běžné diváky sama sobě navzájem, ale zájemce o artové snímky nechávají zcela chladnými a v napětí, kdy už „na to“ v Budějovicích konečně dojde.
Dovětek
Letní filmová škola v Uherském Hradišti je svatým grálem zájemců o artové filmy, festivalová akce pořádaná Asociací českých filmových klubů – 9 dní promítání artových filmů staršího data, ale i novinek, tuzemských i zahraničních. Jezdím na ni už řadu let a vždycky zírám, že návštěvníků rok co rok přibývá, spoustu jich znám právě z Budějovic. Je mýtus, že artové filmy jsou nedivácké, že na ně nikdo nechodí, že o ně není zájem. Pouze na ně (a je) ještě není tolik vidět. Bohužel je tomu tak i v Budějovicích, disponujících „výhodou“ tří kamenných kin a unikátního kina letního.
⁂
Foto: Veronika Brunová
