Jelikož letos vyšel říjnový státní svátek na pondělí, usnesli jsme se s ženou, že bychom mohli po nějaké době vyrazit na prodloužený víkend do zahraničí. Manželka germanistka navrhla Lipsko. Město veletrhů včetně toho nejslavnějšího knižního? Nakonec proč ne. Sice s sebou musíme vzít děti, takže to bude o nervy, ale aspoň v Sasku unikneme domácímu třeštění kolem výročních státních oslav.
Během pátečního balení se dozvídám o úmrtí Karla Malicha, tak do batohu přihazuji ještě útlou knížku, kterou u příležitosti výtvarníkových devadesátin vydal jeho přítel Tomáš Vlček. Při přestupu v Praze máme trochu času, projdeme se tedy na Staromák a ukážeme dětem pár ikonických památek. Výklad u Prašné brány doprovází náš pětiletý improvizací na kunsthistorické pojmy a zavádí neologismus „karelgottika“. Pak už usedáme do vlaku a přes Ústí nad Labem a setmělé Drážďany míříme k východoněmecké perle. Vystupujeme o tři a půl hodiny později na největším vlakovém nádraží v Evropě, kde soupravy vyjíždějí jen jedním směrem.
V sobotu dopoledne odhodlaně vyrážíme do centra města, jež podezřele zeje prázdnotou (skoro je problém dát si někde kafe); ulice se zaplní až po obědě. Přes hlavní náměstí se dostáváme k jedné z důležitých lipských pamětihodností: ke gotickému kostelu sv. Tomáše, kde Johann Sebastian Bach dlouho vedl a také pilně zásoboval vlastními syny slavný chlapecký sbor. Odtud pokračujeme kolem budovy nové radnice k vyhlídkovému mrakodrapu Panorama Tower. Nahoře to fouká, ale zato získáváme dobrý přehled o rozmístění panelákových sídlišť z doby reálného socialismu.
Hned vedle mrakodrapu se nachází univerzitní komplex, z jehož architektury zaujme především největší, centrálně umístěná přednášková místnost oblých tvarů a tzv. Paulinum. Tato budova univerzitního kostela a auly byla dokončena teprve nedávno. Stojí na místě bývalého neogotického svatostánku, jenž byl stržen v roce 1968 z politických důvodů. V průčelí současné stavby na něho upomínají nepravidelně rozmístěné okno v podobě lomeného oblouku a rozeta. Zajímavostí je, že lipská univerzita byla založena roku 1409 německými učenci, kteří po vydání Dekretu kutnohorského, jímž se měnil hlasovací poměr ve prospěch Čechů, odešli z Prahy. Děti jsou však více zaujaty žonglérem na otevřeném nádvoří.
Naše další kroky vedou k chrámu sv. Mikuláše s pěkným klasicistním interiérem. Tento kostel se společně s přilehlým náměstíčkem stal jedním z epicenter tzv. mírové revoluce, jež byla součástí režimních změn v roce 1989. V průběhu 80. let se zde začaly konat řetězové modlitby za mír, jež postupně s tím, jak se jich účastnily i nenáboženské společenské skupiny, nabyly charakteru protirežimních protestů. Poté se rodina rozhoduje pro návštěvu zoo. Nic proti zvířátkům (zvlášť když je místní zahrada vyhlášená nepoužíváním klecí), ale mě to táhne za uměním. Rozdělujeme se tedy a já z bohaté nabídky výstavních institucí vybírám městské Muzeum výtvarných umění. Po cestě ještě míjím jamajského buskera, s kterým si na ulici můžete zdarma zahrát šachy, a výstavu o Chartě 77.
Galerie disponuje obrovskými rozlehlými prostory, jež hostí několik stálých i dočasných expozic. Z trvalých, tradičně chronologicky uspořádaných výstav stojí za zmínku díla Lucase Cranacha staršího i mladšího a sály věnované lipskému rodákovi Maxi Klingerovi. Od tohoto symbolistního výtvarníka zaujme mramorová plastika trůnícího Beethovena, monumentální, celou stěnu zabírající malba Krista na Olympu (!?) nebo vyobrazení čůrajícího kostlivce (!?!). Nad plátnem malíře, cestovatele a dobrodruha Françoise-Augusta Biarda se mi pak vybavuje virální fotka vychrtlého ledního medvěda; následně rozjímám o tom, jak se v průběhu dějin změnil přístup člověka k přírodě: od boje o přežití k bezohlednému vykořisťování.
Mezi dočasnými výstavami dominuje projekt Point of No Return, který se zabývá tématem společenské změny roku 1989 ve východoněmeckém umění. Přehlídka ukazuje přes 300 děl (především maleb) od 106 umělců (vedle jiných třeba Eberharda Havekosta či Neo Raucha) a je rozčleněna podle motivického klíče. U vystavených děl se očekávaně opakují motivy úzkosti, strachu, znásilnění, sebezraňování, uzavření nebo zoufalství, časté jsou také obrazy sourozenců (typicky dvojčat), osvobození, prolomení zdi, variace na německé a sovětské symboly, ale zastoupena je rovněž intimněji laděná abstrakce. Se zaujetím si prohlížím malby zdejší malířky Doris Ziegler, jejíž smutné postavičky z lipských pasáží, jimž padají masky, jako by tvořily nějakou přechodnou společnost, a všímám si, jak silně je u německých umělců a umělkyň přítomen vliv historického expresionismu v jeho různých variantách (gestická, symbolistní, groteskní aj.).
Navečer se připojuji k rodině, večeříme čínské nudle a plánujeme nedělní program. Na hostelu se ženou ještě vypijeme láhev červeného a poté už taky padáme do postelí. Druhý den nás děti budí do sychravého rána, budeme se kvůli dešti víc vozit MHD.
Nejprve se vydáváme k další lipské „must-see“ záležitosti, totiž k obřímu památníku tzv. bitvy národů, která přinesla v roce 1813 rozhodující porážku Napoleona Bonaparta s koaličními armádami Rakouska, Pruska, Ruska a Švédska. Stavba byla otevřena ke stému výročí bitvy a mísí se v ní doznívající monumentalismus 19. století s dobovou secesí. Autorem alegorické sochařské výzdoby je západočeský sochař německého původu Franz Metzner, z vrcholu se nabízí dobrý rozhled po okolí. Součástí komplexu je i malé muzeum s pestrou škálou exponátů.
Déšť sílí, nastupujeme do tramvaje. Děti dělají takovou ostudu, že se k nim snažíme nehlásit. Jedeme do čtvrti Lindenau, kde se nachází Kunst Kraftwerk, bývalá elektrárna využívaná jako multimediální umělecké centrum. Specialitou galerie jsou digitální imerzivní projekce, jež mají diváka pohltit prostřednictvím audiovizuálního zážitku. Ve dvou halách se tak v současnosti střídá několik témat (např. vizualizace Bachovy hudby nebo dílo Friedensreicha Hundertwassera), zvědavi jsme především na „giganty renesance“. Půlhodinová show složená z pohyblivých výjevů z děl Leonarda, Michelangela a Raffaela je stejně jako v ostatních případech populární blockbuster, přesto mají některé scény svou působivost. Pro děti a širokou veřejnost docela fajn.
Vracíme se směrem k centru, mimo památníků připomínajících spisovatele Friedricha Schillera nebo skladatele Felixe Mendelssohna-Bartoldyho míjíme také sochu Sama Hahnemanna, zakladatele homeopatie. V tureckém bistru si dáváme jídlo a smějeme se dalšímu dětskému neologismu „kebabka“. Pak míříme k fotbalové aréně zdejších býků (jde o jeden z klubů sponzorovaných firmou Red Bull), kde zahřívá lavičku i český reprezentant Patrik Schick. Moderní stadion je vsazen do omšelé zástavby silně poznamenané sorelou, navíc v těsné blízkosti rušné dopravní tepny, a stává se pro nás zhmotněním pocitu z celého města: následků socialistické minulosti není snadné se zbavit, ani když se na to vyčlení značné finanční sumy. Později narážíme na jedné z budov na dobovou parafrázi okřídlené věty „omnia vincit labor“. Tedy ne láska, ale práce všechno přemůže.
V hostelu ještě stíháme šťastnou hodinku levnějšího pití a pomalu se chystáme na zítřejší odjezd. O svátečním pondělí se jdeme podívat na před pár lety dokončený děkanský kostel sv. Trojice s jednolitou porfyrovou fasádou načervenalé barvy. Po cestě na autobus marně hledáme dětské hřiště a pak už se vracíme zpět domů. Zmožen cestováním večer zapínám zpravodajství. Chvíli smutně zírám na obrazovku a pak jdu raději dočíst Vlčkovo povídání o Malichovi.
