Na komorně uspořádaném hledišti Jihočeského divadla se 4. září 2017 uskutečnila premiéra autorské taneční performance herce a tanečníka Marka Menšíka, kterého zná budějovické publikum především z představení Malého divadla. Menšík se pro své vystoupení nazvané Two or Ten inspiroval dílem legendárního básníka Jiřího Ortena (1919–1941). A zdá se, že nemohl zvolit vhodnější inspirační zdroj.
Orten patřil se svými druhy ze skupiny kolem Kamila Bednáře ke spisovatelské generaci, která na konci 30. let 20. století usilovala o „život v pravdě“. Konkrétně šlo o to, že se snažili ze svého prožívání světa odstranit falešné stereotypy, přetvářku a neupřímnost. V této souvislosti Orten v jedné skupinové anketě hovoří o tzv. „prvním okamžiku“, což má být takové naladění, kdy člověkův duševní stav koresponduje s tělem i okolním světem: „V tomto prvním okamžiku není introspekce, není extrospekce, je jen a jen dívání, naslouchání, poddávání se a zmocňování se.“ Citlivá lidská bytost se dostává do autentického souladu s okolím a vnímá realitu takovou, jaká skutečně je.
Zkušenost prvního okamžiku ale podle Ortena není možné zachytit slovy, byť se o to ve své poezii snažil. Řeč totiž zkresluje. Za nejvhodnější, protože nejméně pojmové médium básník považoval právě výrazový tanec, který pro něho v podstatě představoval bezprostřední korespondenci duševních pochodů, těla a vnějšího prostředí člověka. Jako příklad Orten uvádí dobově progresivní reprezentanty německého tanečního divadla Haralda Kreutzberga a Kurta Joosse.
Výrazový tanec je tedy nepojmový způsob vyjádření a jako takový zůstává pro řadu z nás abstraktním, málo srozumitelným. Podle Ortena je však rozumění čemukoliv zkreslující, protože rozum přistupuje k prvkům skutečnosti s předpřipravenými, naučenými vzorci vnímání, jejichž použitím realita přichází o svou jedinečnost. Tušení sice oproti rozumění poskytuje člověku méně jistoty, zato je však z básníkova pohledu paradoxně pravdivější. Také v případě budějovického představení tak bylo vhodnější upozadit rozumové složky senzibility a poddat se atmosféře okamžiku. I přesto lze v Menšíkově audiovizuální performanci doplněné o přednes textových úryvků vypozorovat několik významových momentů, jež můžeme usouvztažnit s Ortenovou tvorbou.
Jako jediná rekvizita byl zvolen modrý stůl, který odkazuje k tomu, co básníkovi židovského původu zbylo v době nacistické perzekuce jako poslední svobodný prostor: ke psaní. Ani toto útočiště však nemohlo být jednoznačným spočinutím, často tížilo nebo tísnilo – podobně jako stůl v představení. Menšíkovy pohyby jako by vypovídaly o tom, že je tanečník ovládán nějakou jinou silou, že nemá své tělo plně pod kontrolou a že musí o tuto kontrolu s něčím svádět boj. A obdobný souboj se sebou samým podstupuje rovněž Ortenův básnický subjekt: Na jednu stranu se touží uvést do souladu s okolní skutečností, chce se ztotožnit s jiným; na stranu druhou se ovšem obává rozpuštění svého „já“ v tomto jiném a tedy ztráty sebe sama. Také tanečníkovo obnažení odpovídá Ortenově potřebě bezprostředního styku s realitou. Snad jen závěr představení se mi jevil jako přehnaně groteskní.
Není nicméně nutné příliš spekulovat. Komplexní divadelní situace, složená z poetických úryvků Jiřího Ortena, minimalistické hudby, podmanivého osvětlení a především fyzického výkonu Marka Menšíka, působí na účastníka i bez výkladů. Přesvědčit se o tom bude možné na některé z repríz, o jejichž konání bude informovat iniciativa Kredance, producent představení.
