V Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou probíhá nyní výstava malíře Patrika Hábla, vzniklá ve spolupráci s architektem výstavy Tomášem Svobodou a kurátorkou Petrou Lexovou. Výstava je modelována instalacemi, skrze něž si návštěvník galerie aktivuje celé spektrum možností, jak využít daný prostor.
Patrik Hábl se v Alšovce prezentoval již na jaře letošního roku, kdy pro stálou expozici zhotovil fiktivní svatý hrob, jenž divákovi zpřístupňuje významnou sochařskou památku ze 14. století – Krista z Božího hrobu z Českých Budějovic. Dialog starého a moderního umění je výtvarníkovi ostatně vlastní, což potvrzuje řada jeho intervencí v sakrálních prostorech. Jednou z nich jsou „postní obrazy“ pro kostel Nejsvětějšího Salvátora v Praze z roku 2013.
Výstava je koncipována jako „site specific“ projekt. Recipient se dostává do přímé interakce s dílem skrze svůj pohyb, tělesnost a smysly. V galerii jsou trojrozměrně rozmístěny velkoformátové abstraktní plochy. Médium závěsného obrazu se tak jaksi prostorově „osvobozuje“ a komunikuje zároveň jak s místem, tak i procházejícím subjektem. Hábl pracuje se substancí barvy, kterou nanáší pomocí válců na plátna, čímž zanechává stopy.
Jedním z převládajících prvků umělcovy tvorby je moment zachycení vnějšího světa skrze vnitřní senzuální zážitek. Příkladem mohou být „atmosférické portréty“ různých měst, které si Hábl abstrahuje prostřednictvím svého snění. Obrazy těchto vizí v AJG zastoupeny nejsou, byly však součástí výstavy „Transformace krajiny“ v galerii současného umění DOX (2013). Zde bylo možné vidět Háblovu představu Istanbulu či New Yorku.
Velice podnětné je také všudypřítomné rozjímání o postavení jedince v dnešním přetechnizovaném světě, které je zde znázorněno v konfrontaci s klidnou krajinou, již umělec považuje za jakousi „pralátku“ lidského bytí. „Dnes nás krajina nezajímá, protože v ní nežijeme a neprocházíme jí. Žijeme v globalizované době plné obchodních center a silničních obchvatů a netušíme, že se začíná něco dít i s naší vnitřní krajinou; nevíme, kdo jsme,“ dodává Hábl.
Názvy jednotlivých instalačních situací (Směr, Uvnitř, Situace, Vně, Měřítko) představují základní pojmy prostoru. Už při samotném vstupu jsme „zasaženi“ diagonálou vedoucí k průzoru imaginární chodby, kterou můžeme prostoupit neznámo dál. Zneklidňující pocit je navíc umocněn malbou plynoucí po zemi, kterou návštěvník, chce-li dokončit prohlídku, musí přejít. V této taktilní hře divák záměrně svými stopami nabourává posvátnost díla, jež v běžných výstavách zůstává obvykle neporušena.
V další části výstavy jsme svědky momentu zrcadlícího zpětnou vazbu našeho ubírání se prostorem. Sledujeme postavu kráčející snovou krajinou daleko za horizont. Na pomyslném konci cesty se setkáváme se třemi kolosálními plátny z cyklu „vytrhávané obrazy“. Umělec v tomto případě specificky pracuje s mokrou malbou, kterou ohýbá a nechává ji mnohdy až půl roku zasychat. Sklížené malby jsou následně prostřednictvím autorovy fyzické síly doslova „roztrhány“. Jedná se o proces zkoumající na bázi symetrie vzniklé struktury a zároveň objevující nezřetelnou tvář, jež se nemusí nutně vyjevit.
K výjimečnosti výstavy přispěl především obraz „Černá krajina“. Jedná se o gigantické jedenáctimetrové zavěšené plátno, které svou monumentalitou konkuruje samotné síni. Zde se už nejedná o prostorovou situaci, vybízející člověka k pohybu. Plátno se prostřednictvím své obří rozlehlosti diváka doslova zmocňuje, eliminuje jeho doposud otevřené prostorově vnímatelné vibrace. Člověk je v daném čase a prostoru lapen do dostředivé okázalosti tohoto obrazu.
Na celkové vyznění výstavy má veliký vliv dvojí možný směr výstavy. Protějškem výše zmíněné trasy je cesta přes stálou expozici, kdy se v úvodu setkáme s „vytrhávanými obrazy“ a končíme u „Černé krajiny“, která je pomyslným vyvrcholením. Nahodilost tohoto „dvojího směru“ poukazuje na možnou nedomyšlenost dané koncepce, kterou lze ale též chápat v pozitivním slova smyslu jako autorovu hru s příchozím divákem.
