V pátek 30. září se uskuteční první ročník budějovické přehlídky současného experimentálního filmu Třetí oko. Promítání hlavní programové sekce proběhne od 20:00 v budově Českého rozhlasu České Budějovice (U Tří lvů 1), přičemž jedním z taháků je experimentálně-dokumentární snímek Morava, krásná zem II: Zrození fašismu z ducha fašaňku. Jeho režisérovi, vizuálnímu umělci Petru Šprinclovi, jsme položili několik otázek.
Morava, krásná zem je zamýšlenou trilogií – dá se o celé koncepci říct něco bližšího? Jak druhý díl navazuje na první?
Morava, krásná zem vzešla z reálné zkušenosti, kterou s Moravou, respektive Slováckem mám. Vyrůstal jsem tam, než jsem odešel na vysokou školu, ale stále jsem se tam vracel a měl možnost sledovat místní kolorit s postupně větším nadhledem. Taky hrálo roli, jak se v poslední době začala Morava adorovat jako místo romantických vinic a srandovních lidí v rurálním prosluněném prostředí, v seriálech či v propagaci kraje.
Cílem bylo a je poukázat na odvrácenou tvář Moravy. Původní námět, který jsme dali dohromady s Marií Hájkovou, se rozvinul s přístupem Lukáše Jiřičky (spoluautora, scenáristy a dramaturga), který rád využívá reálné texty a zakomponovává je do jiného kontextu. Navíc ve chvíli, kdy jsme si našli cestu k moravskému bizáru, tak se otevřely dveře, ze kterých vyplouvají skvělá témata. Důležitou roli hraje i hudba, kde Mojmír Měchura pracuje s dekomponovanou dechovkou, cimbálkou a metalem.
Jednička funguje jako úvod do tématu, je filozofičtější a rozvláčnější. Na tématu rituálu je rozvinuta hra o národní identitě, nacionalismu, nedůvěře k čemukoliv jinému a uctívání falešných idolů. Druhý díl se věnuje konkrétním postavám a ústřednímu střetu zla se zlem (fašismu se satanismem), rozehrává postavy a jejich světy, které se dále rozvinou ve finálním třetím díle.
Hlásíte se k experimentu. Jak moc je výsledný film dílem promyšleným a nakolik se v něm uplatňují nezáměrné, experimentální faktory?
Experiment je pro mě spíše kategorií, do níž spadá vše, co se jinam nedá zařadit. Po formátové stránce je film kombinací klasického 8mm filmu, VHS záznamu a digitálního XDCAM. Tohle jsou tři formáty, v podstatě nekombinovatelné, dva analogové a jeden digitální, které se prolínají dohromady v digitální postprodukci. Stejně jako ve formátové stránce se i v dramaturgii střídají různé žánry. Prolíná se hraný film s dokumentárním, muzikál s performance, fikce s realitou. V druhém díle se s dramaturgií filmu pracuje ještě radikálněji, neboť se v rámci filmu střídají různé žánry, jako když divák přepíná televizi. Akorát na každém kanálu jede moravský bizár, fašismus se střídá se satanismem.
Největší podíl na výsledném filmu má střih, který určuje tempo filmu a plynutí jeho času. Natáčení je rozvolněné a podléhá postupné práci s improvizovaným materiálem. Téma je dáno, herci a jejich postavy jsou dány, ale vše ostatní se rodí na místě. Výsledný formát tak vzniká jako komplexní věc. Nikdo z nás nemá filmové vzdělání, ale máme výtvarné a divadelní, což v jistém pohledu osvobozuje film od pravidel filmu.
Proč pracujete se zastaralým formátem VHS? Čím vám vyhovuje?
VHS, ale i 8mm jsou pro mě nepředvídatelné materiály. VHSka každou chvíli dělá pruh přes obraz, glitche, někdy nenahrává, ale někdy nahrává naprosto skvěle. Stejně je to i s osmičkou, kde do poslední chvíle, něž je vyvolána, nevím, co na ní vlastně bude. Výhoda je pak právě ve zmiňované improvizaci: když se improvizuje s herci a prostředím, tak se musí improvizovat i s technikou, díky čemuž vznikne vzájemná symbióza.
Zdá se, že moravský patriotismus aktuálně tenduje k experimentální kinematografii, jak dokládá třeba bizarní videoart Michala Haška a Zdeňka Škromacha. Jedná se o nějaký trend, nebo jde zkrátka o krajové specifikum?
Jednoznačně je to krajové specifikum, nebo tak to jako rodák z jižní Moravy vnímám. Hašek se Škromičem jedou totální dada performance, ve které lze naprosto jednoduše vypozorovat charakteristické znaky Moravy. Zdánlivě milí strýcové, kteří prostě jen rádi hájí to naše vínečko a klobásku, jsou ve skutečnosti něco jako Darth Vader.
